27. prosince 2012

Šťastné a veselé?

Od té doby, co jsem na vysoké, neslavím Vánoce. Není to touhou vybočovat nebo nějakým vyšším, úctyhodným důvodem. Je to zcela sobecké.
Přibližně od třinácti jsme dostávaly se ségrou k Vánocům peníze. V té době to bylo super, kapesné mizerné, takže na knížky nebylo, doma nikdo nečte, takže by se mi netrefili do vkusu, mohla jsem si koupit, cokoliv jsem chtěla. Jenže rok od roku se částka zvyšovala a dárků, které jsme si nekoupily samy ubývalo. Když mi bylo sedmnáct, byla mamina těhotná, těsně před Vánoci v porodnici, takže jsem všechny dárky zabalila a odnesla je pod stromek. A pak jsem postupně začala zjišťovat, že si dárky musím nejen kupovat, ale pokud je chci mít pod stromečkem, tak si je musím i zabalit a odnést si je tam. Mamka mi dávala peníze se slovy, ať si koupím něco na sebe. Což mě štvalo - mám si koupit v listopadu sukni, která se mi líbí, zabalit si ji a čekat do prosince, abych ji mohla nosit? To určitě. 
Poslední rok na střední se pod stromkem krom toho, co jsme si koupily samy, neobjevily ani ponožky. To mě naštvalo. Hrát si na překvapenou nad věcmi, které jsem si sama koupila, abych to nekazila bráškovi? Ne. 
Zpočátku jsem si s nimi alespoň dala večeři, kapra a salát. Loni už jsem ale byla veganka a znamenalo to, že si musím udělat vlastní večeři. Skvělé, ne? 
Letos jsem doma být vůbec nechtěla, ale kvůli tomu, že babička byla na operaci a já ji chtěla vidět, jsem zůstala. Dnešek byl dokonalou tečkou za celou tou fraškou. Spousta výčitek, spousta slz, slova, která nikdy neměla padnout, slova, která by vyřčena být měla, ale stále ještě nebyla. Letos to bylo ještě mnohem horší než kdy dřív. A jaké byly vaše Vánoce?

18. prosince 2012

veganství a vztahy

Představte si muže, který jí maso. Není na něm nic výjimečného, z čeho by se mi podlamovala kolena a kvůli čemu bych mu chtěla vlézt do postele (i mezi masožrouty se takoví muži najdou, nebudeme si nic nalhávat). Spíš podprůměrný, obyčejný, vcelku nudný. Středoproudý. Tak takovýto muž mi napíše. A protože nejsem natolik povrchní, abych soudila jen podle vzhledu, tak si s ním chvíli píši. On pak začne loudit fotku jaksi odhalenější, aby si prý udělal představu, jakou mám postavu. Prý by chtěl dívku s pěkným zadečkem a pěknými prsy. COŽE? Tenhle muž, který je o několik úrovní pode mnou, si ještě bude klást podmínky, jak má žena vypadat? Navíc takovýmto neomaleným způsobem? (To jako fakt? Pokud bych měla moc velký nebo naopak žádný zadek, tak aby se mnou neztrácel čas? Pche.) Upozorním ho, že mám ale v profilu uvedeno, že nikoho nehledám. Prý se třeba rozmyslím. (Jo, to určitě.) Zeptám se, je-li tedy vegan, protože to je asi tak to jediné, co by mu mohlo dát nějakou šanci. Není a ani se nikdy masa nevzdá. A pak mi začne vnucovat, že vztah je přeci o toleranci, že nezáleží na tom, co kdo jí. Už v téhle fázi mám chuť poslat ho do prdele (slabší povahy prominou), ale protože nechci být důvod, proč zavrhne všechny vegany jako fanatiky, kteří nedokáží přijmout jiný názor, neudělám to.
Snažím se mu vysvětlit, že v tom případě bych si s ním stejně nic nezačala, protože bych nedokázala být s někým, komu nevadí, jak se zachází se zvířaty. Snažím se mu vysvětlit, že je to pro mě stejné, jako bych si měla něco začít s někým, o kom vím, že bude mlátit naše děti. Odpovědí mi je, že to není stejné, neboť mlácení dětí je všeobecně považováno za nepřípustné, kdežto zneužívání zvířat (to on samozřejmě nenapsal, on napsal, že jíst maso je v pořádku) je obecně považováno za normální.
Takhle nějak to pokračuje dál, já, jelikož jsem stále ještě naštvaná na pana Dokonalého, začínám být ještě nevrlejší, on se mi snaží vnutit pocit, že jsem ta špatná. Nakonec jsem mu vysvětlila alespoň to, že z toho fakt nic nebude (on si i po hodině tohohle dohadování nejspíš fakt myslel, že bych snad ještě mohla změnit názor).
Jsem z takovýchto lidí unavená. Nebaví mě. Vážně si myslel, že se svým stádním myšlením může zaujmout holku, která se snaží nesplynout s davem a je úplně mimo jeho možnosti? Na fotkách mám dost sebejistý výraz. Nemohl si tudíž myslet, že jsem taková zoufalka, že vezmu zavděk kýmkoliv. To si vážně tak věřil? Zrovna on?
Nechci si nic začínat s někým, kdo jí maso. Možná na tom pro konvenčně se stravující lidi není nic racionálního, jenže je to fakt, je to založeno na vnitřním pocitu, že něco není v pořádku. Prý musím být tolerantní. Ne, to tedy vážně nemusím. Kdybych živočišné produkty nejedla ze zdravotních důvodů nebo proto, že mi to nechutná, pak by argument tolerance byl na místě. Ale já to dělám z etických důvodů, protože si myslím, že to je špatně. Nebudu s někým, kdo tohle nechápe a komu je to navíc i jedno.
Nejspíš existuje i několik mužů, u kterých bych se o něco pokusila i přesto, že jí maso. Ale takových mužů je málo, protože moje laťka je dost vysoko. A i v případě, že by se našel muž, který by dokázal tuto laťku překonat a kterého bych chtěla navzdory tomu, že není vegan, nejspíš by to bylo pouze přechodné.
Za posledních pár měsíců jsem si díky panu Arogantnímu a panu Dokonalému uvědomila, že je pro mě hodně důležité, aby můj partner byl vegan. Můžu teď být na pana Dokonalého naštvaná, můžu si myslet, že je to sebestředný egoistický blb, ale nic to nemění na tom, že (nejen) díky němu jsem si tohle uvědomila.

8. prosince 2012

Miloš Urban - Hastrman

Hastrmana jsem četla na základě doporučení pana Arogantního. Zatím je to příliš čerstvé na to, abych mohla být zcela objektivní, ale zapsala se ve mně hodně silně.
Na začátku je krásná, poetická, aby v půlce přišla facka v podobě posunu o 200 let dopředu, do současnosti. V tomhle předělu do mě vjel neuvěřitelný vztek nad touhle hloupou byrokracií, nad "demokracií", nad "zákony". Každý si dělá, co chce, na co mu stačí peníze na úplatky nebo na co mu dostačují známí. Nikoho nezajímá, co se děje s touhle planetou, nikoho netrápí, kam se to vlastně řítíme. A když už se náhodou najde někdo, komu není lhostejné, co se děje, tak nemá možnost s tím něco udělat.
V té knize to nakonec dopadlo dobře, jenže ve skutečném životě se neděje nic. Všechno je stále stejné. Neměnné.
Přemýšlím, jestli tuhle knihu dokáže docenit i někdo, komu na přírodě zas tak nesejde. Kdo si ještě nestihl uvědomit, že se ženeme do záhuby. Bojím se, že ne. Ještě před dvěma lety bych pouze řekla, že ta kniha je dobrá. Dneska to vidím úplně jinak.
Je mi smutno, že to lidi nevidí. Je mi líto, že jsou lidé lhostejní. Dá se to vůbec nějak změnit? Je šance na to, že bude jednoho dne lépe?