24. srpna 2016

Martin Jurík - Projekt Zenta

Týden a půl na služebce v Bratislavě, kde po třech dnech není do čeho píchnout. Chtěla jsem se jít podívat na hrad, když jsem projížděla zastávkou s názvem Martinus. A jelikož český martinus mám ráda a obecně jsou knihkupectví mým slabým místem, vystoupila jsem. 

Nechtěla jsem si nic kupovat, chtěla jsem se jen podívat, jak to tam vypadá, nasát atmosféru a zase odejít. Ale přišel prodavač, zapovídali jsme se, doporučil mi jednu českou knihu (ale odjet z Bratislavy s českou knihou mi přišlo hloupé) a nakonec přišel s tímto. Kniha od slovenského autora ve slovenštině. A já jsem dala na jeho doporučení a koupila si ji.


S knihami na téma "co by, kdyby" se v poslední době roztrhl pytel (nebo se mi to jen zdá?). Tato verze "co by, kdyby" je vystavěná na předpokladu, že atentát na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v létě 1914 nevyšel. Nedošlo by k první ani druhé světové válce a my bychom byli stále součástí Rakousko-Uherska.

Technologický pokrok  v případě, že bychom zde měli monarchii, by byl úplně jinde - taky se většina knihy vůbec neodehrává na Zemi. Život by byl pomalejší, méně uspěchaný. Na druhou stranu by si člověk nemohl „otvírat hubu“ a kvůli nepohodlným názorům by neměl šanci dělat, co ho baví.

Stanislawského hudba bola nanajvýš dekadentná a Karlovi sa páčila čím ďalej, tým viac.
„Hovoria si Pink Floyd,“ prehodil psychológ. „Ich nahrávku mám od známeho, ktorý navštívil Londýn. Štýl, ktorý si hovorí rock, untergrund, či protikultúra. Nemajú povolenie pre oficiálne médiá, preto sa šíria z ruky do ruky. V Anglii ťa môžu prichytiť s krekom, pri výtržnostiach pod vplyvom alkoholu, ale beda, keď ťa prichytia pri počúvaní Pink Floyd.“
„Našťastie u nás nikto nevie, čo je Pink Floyd,“ zamrmlal spokojne Karl.

Hlavní postavou knihy je historik Karl ze Slovenska. Je lehce ukřivděný (ale na tak moc, abyste museli knihu znechuceně zavřít), ale přesto docela sympaťák. Totéž se ovšem nedá říct o většině ostatních postav. Vzhledem k panujícím poměrům je většina postav zpočátku značně rezervovaná, někteří se časem projeví, někteří se své rezervovanosti drží i ve vypjatých situacích. Asi nejpříjemnější  (ne-li jedinou příjemnou) postavou je polský psycholog Lew Stanislawski. Už jen kvůli němu stálo za to dočíst knihu až do konce.

Jelikož se jedná o novinku a kniha ještě nebyla přeložena do češtiny (a navíc jsem ji kupovala na Slovensku, že), četla jsem knihu v originále, tedy ve slovenštině. Nejsem tudíž schopná říct, jestli se v knize neobjevovaly gramatické chyby nebo jak moc (ne)ohrabaně jazyk byl použit. Nicméně působil pestře a naučila jsem se mnoho nových slovenských slov - na některá stačil google překladač, na některá jsem se doptávala svých slovenských přátel. Takhle z hlavy si vzpomínám například na slovo 'sliepňat' nebo na 'franforce', které pro mne byly žhavou novinkou (a to první si musel dohledávat i kamarád, kterého jsem se ptala, co to vlastně znamená).

Koupě téhle knihy rozhodně nelituji a předpokládám, že tady v Čechách bych po ní nesáhla. Zároveň doporučuji sáhnout po originále i v okamžiku, kdy vyjde český překlad - je to docela zábava. Ačkoliv jsem nebyla nadšená, že musím být na služebce, tohle mi to docela vykompenzovalo.

Pokud máte rádi sci-fi a/nebo alternativní reality, tuhle knihu můžu doporučit. Pokud máte radši reálnější věci, na tohle se vykašlete. 

19. června 2016

Jsem aktivistka

Taky vám na střední říkali, ať si to období užíváte, že nic podobného už nikdy nezažijete? Že v každém dalším kolektivu (na vysoké, v práci a kdekoliv jinde) už se lidé neotevřou, už je nikdy nebudete mít možnost poznat tak, jako své spolužáky? 

Tyhle teorie si vybavím pokaždé, když řešíme něco pro neziskovku. A možná je to pravda, pokud „jen“ jdete na vysokou, pak nastoupíte do zaměstnání a žijete obvyklý život. Přestává to platit v okamžiku, kdy se z vás stane aktivista.

Každá plánovaná akce je takový maturák. Každý na to má svůj názor, každý se k tomu chce vyjádřit, každý zdrbe to, co navrhnete vy. Ale nakonec se domluvíte, zorganizujete to, i když jste na to neměli dost času, lidí a energie. A nakonec to ani nevypadá tak amatérsky.

Můžete uplatnit svůj talent. Umíte psát? Kreslit? Vymýšlet slogany? Máte dobré nápady? Jste pečliví v čemkoliv, co děláte? Rádi si povídáte s lidmi? Rádi telefonujete? Všechno je vítáno. I když pravděpodobně vám do toho bude každý kecat, máte šanci dělat to, co vás baví způsobem, který pomáhá. 

Ostatní aktivisti vám budou připadat divní. A máte pravdu. Oni povětšinou vážně divní jsou. Většina jich nechlastá. Někteří nepijí vůbec. Mnohdy vypadají velmi nestandardně - pearcingy, tetování, dredy - málokdo nic z toho nemá. 
Mají divné představy o tom, jak vypadá dobře strávený večer. Třeba přepisovaním petic. Nebo hraním společenských her. Nebo diskutováním, jak nejlépe vést kampaň. Ale abych nám nekřivdila, někdy je s námi i zábava.

Najdete si mezi nimi ale nové přátele. Ne taková ta povrchní kamarádství a známosti jako z práce nebo z fitka. Mluvím o skutečném přátelství, o lidech, na které se budete moci obrátit třeba ve dvě ráno a oni tu pro vás budou.

Co mi na celém aktivismu přijde nejlepší, je skutečnost, že se vám bude lépe usínat, protože budete vědět, že jste udělali něco užitečného, něco, co má smysl. Pokud se teda ke spánku vůbec dostanete. Ale to už je jen na vás, kolik aktivismu obětujete. Já spím ráda, takže na spánek si sahat nenechám.


Fotky jsou z akcí Otevři oči, kde jsem začínala, a OBRAZu, kde působím teď. Buď jsem je fotila já, nebo jsem na nich zachycená.

9. července 2015

Terry Pratchett - Pod parou

Předposlední Zeměplocha dočtena. Pokud příběhy o Toničce vnímáte jen jako doplněk, je dokonce poslední knihou celé série. 

Český překlad vyšel krátce po autorově smrti, na čtení se tato skutečnost projevila, ten pocit ztráty a loučení se promítal do celé knihy. Nevím, jestli to tak cítil i sám Pratchett nebo jestli jsem si to tam vložila já sama.

Na Zeměplochu dorazila pára v podobě parní lokomotivy uhánějící po kolejích. A kde jinde s ní začít než v Ankh-Morporku? Ke slovu přichází lord Vetinari a stejně jako vždycky se neptá, jestli Vlahoš chce nebo nechce. Prostě bude pomáhat. A tak Vlahoš pomáhá. Pronajímá pozemky, staví koleje, zaměstnává spoustu lidí, golemů, skřetů a trollů. 

Jen (někteří) trpaslíci mají strach z pokroku a vše moderní sabotují. Celou dobu mi to připomínalo hysterii kolem uprchlíků, strach z neznámého, ze změny. Strach z míchání kultur, vždyť trpaslíci se nemohou přátelit s trolly, lidmi nebo nedej bože se skřety. Je to nepřirozené, zničí to všechno, co je trpasličí, vše co dělá trpaslíka trpaslíkem. Každý trpaslík, který si myslí, že může zůstat trpaslíkem a přitom se přátelit s trolly, je zrádce a měl by být potrestán. Nepřipomíná vám to něco?

V knize se objevují postavy, které by čtenář nečekal. Na Neviditelné univerzitě se u arcikancléře Výsměška zastaví Lu-Tze, kolem železnice se potuluje novinářská sebranka, v Übervaldu poletuje lady Margolotta, trpasličího krále doprovází Sam Elánius s několika členy hlídky. Jako by se všichni chtěli rozloučit, protože už nebudou mít další možnost. A ač bych za normálních okolností byla s těmito drobty nespokojená, jsem ráda, že nám autor umožnil se rozloučit. 

Pod parou nepatří k tomu nejlepšímu ze Zeměplochy, to ale nic neznamená. Ze 40 titulů nemohou být všechny nejlepší. Kniha není ničím ohromující, nemá tolik vtipných momentů ani bravurní finále jako některé jiné, ale je důstojným rozloučením s autorem a Zeměplochou, která se mění, upouští od magie na úkor techniky. Ač je to průměrná pratchettovka, stojí za přečtení, už jen proto, že další už nebude.

Překlad páně Kantůrka byl jako vždy skvělý. Co mi ale vadilo, byla korektura. Chybějící čárky bych ještě překousla, ale slovo vydět? Nesoustředím se na to, zda jsou v textu gramatické chyby, a nevyhledávám je. Jenže někdy si zkrátka vezmou rudý hadr a pořvávají na mě: "Haló, tady jsem, tady stojím a klidně vystavuji Y ve slově vidět a ty s tím nic neuděláš, nemůžeš s tím nic udělat!" Takové chyby se neodpouští. Já chápu, že vydavatelé chtěli vydat knihu co nejdřív. Ale radši bych si počkala další měsíc, než vidět svou oblíbenou sérii krvácet.

31. května 2015

#JsemVObrazu



Věřím, že už jste všichni zaregistrovali vznik nové neziskové organizace OBRAZ - Obránci zvířat. Jako první úkol si vytyčila konečně v České republice zakázat kožešinové farmy. Kdybyste o tom čistě náhodou četli poprvé, pusťte si přiložené video.


Minulý týden proběhla první veřejná akce. Zahrála jsem si na modelku, spolu s dalšími se prošla v kožešině po červeném koberci. Uprostřed stála jedna z aktivistek, celá v černém. Na rukách měla mrtvou, z kůže staženou lišku. Obdivuji ji, že vydržela stát bez pohnutí, s pietním výrazem, když kolem ní jako supi kroužili fotografové, když ta liška začínala pomalu rozmrzat, když ji musely bolet ruce. Byla působivá.

Vidět tu skutečnou mrtvou lišku naživo nebylo příjemné. Není to příjemné ani na fotkách, ale na těch fotkách je to stále ještě dostatečně vzdálené. Mít na sobě kožich a stát vedle toho mrtvého zvířete dodává všemu naprosto paradoxní rozměr. To zvíře umřelo kvůli límečku na bundě? Nebo kvůli lemu na botách? Většina kožešin se používá právě na doplňky, které jsou zcela absurdní a zbytečné a mnozí o ně ani nestojí, případně ani netuší, že jsou pravé.

Kožešiny jsou v dnešní době zbytečnost a přežitek. Tentokrát už to zkrátka musí vyjít.

8. května 2015

Kukuřičný ostrov

Dokonale minimalistický film. Film s minimem postav, které spolu téměř nemluví a takřka se nepohnou z místa. Přesto tento film dokáže říct mnohem víc než užvatlané bezduché hollywoodské trháky.
Celý děj se odehrává na maličkém ostrově uprostřed řeky mezi Gruzií a Abcházií. Z tohoto ostrova se děj přesune jen párkrát a to na řeku a její pobřeží. Hlavní postavy, dědeček s vnučkou, spolu za celou dobu prohodí stěží pár vět. Ani s vedlejšími postavami se zde zbytečně neplýtvá, dohromady jich je maximálně deset.
Příběh je velmi jednoduchý, děda najde ostrov, přiveze vnučku, postaví chatrč, obdělá půdu, zasadí kukuřici, vypořádávají se s všedním životem.
Navzdory (nebo právě díky) jednoduchosti je film velmi poutavý a přitažlivý. Skvělá kamera a netypické herecké výkony. Příběh o ničem a o všem zároveň.

Pokud vás to zaujalo, tak na alze si ho můžete půjčit. (Pokud máte počítač s linuxem, tak si to ale nepřehrajete, protože používají stupidní přehrávač. Můžete si ho přehrát leda na tabletu v alza media aplikaci.)
Nechci nadržovat alze, možná se dá sehnat i jinde, ale tady jsem ho sehnala já.

15. listopadu 2014

Alice Clayton - Nabíječ

Nejsem čtenářka tohoto žánru, naposledy jsem četla dívčí romány na základce, mohlo mi být tak maximálně třináct. Ale když mi tahle knížka byla Alzou naservírována pod nos, otevřela jsem ji, začetla se a dočetla až do konce.
Tahle knížka je napsána velmi čtivě, děj odsejpá, takže ji zvládnete přečíst, ani nevíte jak. Místy je i vtipná, ale tím výčet toho, co je na té knize dobré, končí. Tedy pokud máte rádi romantické komedie amerického typu, pak se vás tahle recenze netýká.
Nejvýstižnejší slovo, které mě napadá, je klišé. Všechny postavy jsou tak dokonalé, že vás z toho rozbolí zuby. Všichni jsou krásní, vtipní, inteligentní, mají dokonalá povolání a hlavní hrdinka dokonce umí vařit a péct. Děj je taky tak otřepaný, že ho nic nemůže zachránit. Potkají se, nesnáší se, ale navzájem se přitahují. Ostatní se je snaží dát dohromady. Brání se tomu, ale nakonec si to přiznají a koná se hepyend.
Navíc se celá kniha točí kolem ztraceného orgasmu hlavní hrdinky, jako by fakt, že nemůže dosáhnout orgasmu, zapříčinil hladomor nebo třetí světovou válku a jediné, co by to mohlo ukončit, je jeho návrat. Naštěstí se nakonec ztracené Óčko vrátí, hlavní hrdinka si ho vychutnává při každém sexu několikrát a velmi často dokonce vyvrcholí zároveň se svou pravou láskou. Alespoň ty popisy sexu nebyly odbyté a bylo příjemné je číst.

Ano, možná jsem cynik, ale z té knihy odkapávalo tolik cukru, že ke konci už jsem byla natolik znechucená, že u vyhýbání se tomuhle žánru raději zůstanu a příště si raději přečtu nějakou Kingovku. A když budu mít chuť na knihu plnou sexu, sáhnu po Lady Fuckingham.

8. ledna 2014

Tom Hodgkinson - Líný rodič

Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. A poté, co mi mamka řekla, že už to nezvládá, že je asi moc stará na to, aby vychovávala další dítě, že na to nemá energii, jsem usoudila, že je načase zajít do knihkupectví. 
Autor je otec tří malých dětí. A říká spoustu věcí, které vím.
Říká, abychom dětem "zakázali" nebo alespoň omezili televizi. Ideální je televizi vůbec nemít. Pak není co zakazovat, dítě nemá pocit, že o něco přichází. Totéž platí o počítači.
Říká, abychom dětem nevnucovali naše domněnky o tom, co by se měly učit. Děti se naučí, co sami potřebují, ten zbytek si stejně nebudou pamatovat. 
Nenapomínat děti, že něco dělají špatně, ale jít příkladem. Než jim připomínat, že mají děkovat, pouštět starší lidi sednout, měli bychom jim jít příkladem a sami za všechno děkovat a pouštět starší lidi sednout. Děti napodobují své rodiče. Pokud jste neomalení hulváti, budou vaše děti neomalení hulváti nejspíš taky. Pokud vy budete sedět v tramvaji a budete nutit své děti, aby někoho pustili sednout, nejspíš to udělají. Ale až pojedou sami, nevstanou.
Nekupovat hračky. Nebo jen málo. A nejlépe ne ty, na které jsou v televizi reklamy. Vidím to na svém bráškovi. Chtěl by všechno. A když tu hračku za dva litry dostane, hraje si s ní pár dní a pak leží v poličce, kde se na ni práší. Je lepší mít hraček méně a spíš nízkonákladových. Bojuje za hračky dřevěné nebo vyrobené svépomocí, brojí proti plastu. Já osobně bych udělala výjimku u lega. Ale podmínky si můžeme měnit každý dle svého uvážení. Není to přeci žádné dogma.
V čem naprosto souhlasím, je fakt, že čas je cennější než peníze. Proto je lepší se uskromnit a pracovat méně, než vydělávat na blbosti, které nepotřebujeme a kterými dítěti vynahrazujeme to, že nejsme celé dny doma. Nepotřebujeme dvě auta, velký, krásně zařízený dům, nejmodernější kočárek a spoustu plastových krámů. Je lepší nosit dítě v šátku, žít v bytě zařízeném bazarovými kousky a mít na děti čas. To žádné panenky nebo vláčky nenahradí. 
Nechte své děti být je hlavním mottem celé knihy. Děti se o sebe postarají. Zapojte je do chodu domácnosti. Ony to zvládnou. 
A hlavně - jsme jen lidi. Každý občas ujede, neudrží nervy. To se stává. Nevyčítejte si to. Snažte se být vy spokojení a v klidu. Budete mít pak šťastné děti.
Myslím, že by si to měli rodiče přečíst. Všichni rodiče. To, že se moc snaží, je to nejhorší, co můžou pro své děti udělat.

Pokud někdy budu mít děti, rozhodně budu líný rodič. Nepotřebuji k životu spoustu blbostí a nebudu je potřebovat ani s dětmi. Budu jim číst pohádky, budu s nimi vařit, budu jim šít hračky ze starých ponožek. A budu se snažit být sama spokojená, abych mohla mít šťastné děti.