26. listopadu 2012

The artist

Nejsem filmová, neumím psát recenze, nemám moc srovnání s jinými filmy, takže jen stručně - The artist vřele doporučuji ke shlédnutí. Pěkný nápad, skvělé zpracování, jsem unesená.
Kam se hrabou všichni ti Bondové, hobiti a jiné podobné holywoodské nesmysly. Tenhle film mě v jednom okamžiku přiměl zadržet dech, což se mi ještě nikdy nestalo. 

23. listopadu 2012

Světový den bez kožešin

Ukažte to vládě. Nebuďte lhostejní. Nekupujte kožešiny. Podepište petici (například v Lushi v Praze).

10. listopadu 2012

Děti

Protože na mě teď ze všech stran útočí téma dětí, tak na mě dolehla potřeba se k tomu taky vyjádřit.
Děti jsou pro mě dost složité a citlivé téma, protože jsem děti vždycky chtěla. Dokonce mě neodradilo ani to, že mám o sedmnáct let mladšího brášku. Možná naopak, už jsem byla dost stará, aby mohl být můj vlastní, takže to spíš umocnilo očekávání, že jednoho dne mít děti budu.
Jenže pak nastal zlom, už nevím, kdy přesně to bylo. Možná před rokem, možná před dvěma. Začala jsem si uvědomovat, že děti nechci. Mám k tomu zcela sobecký důvod. Bojím se, že budu stejná matka, jako je ta moje. Můžu si stokrát říct, že já taková nebudu, že budu lepší, že tohle bych nikdy neudělala. Jenže právě to, že mám mladšího brášku, mi otevřelo oči. Nebudu lepší nebo jiná. Možná se občas uhlídám, ale povede se mi to vždycky? Když zlobí nebo neposlouchá, jednám často zkratkovitě, tak jak jedná ona, protože jsem tak naučená. Křičím na něj, jsem na něj naštvaná. Ano, někdy jsem lepší, protože je mi v mnoha ohledech podobný a vím, proč se chová tak, jak se chová. Protože já jsem byla stejná a vzpomínám si na to. Mnohdy ale lepší nejsem.
Nechci tvrdit, že mít děti nikdy nebudu. Pokud bych otěhotněla náhodou, nejspíš bych to dítě nedokázala dát pryč. Pokud bych našla muže, který by mi byl skutečnou oporou, o výchovu se dělil rovným dílem, pokud by mě přesvědčil, že nedovolí, abychom se nechali zlomit tlakem okolí a systémem, nejspíš bych byla ochotná si dítě pořídit.
Co je druhá věc, nejsem si jistá, jestli bych i v případě, že najdu partnera, který by splňoval moje očekávání, chtěla děti vlastní. Myslím si, že ne, i když to nechci vylučovat. Spíš než si pořizovat vlastní dítě, radši bych si dítě adoptovala. Nevadilo by mi, kdyby bylo romského původu, možná by mi to bylo i milejší. Na světě je spousta lidí, mnoho dětí bez domova a bez rodičů, nechápu, proč bych si měla tedy pořizovat další dítě, další hladový krk, další zátěž pro planetu. Kdybych si dítě adoptovala, mám reálnou šanci, že z něj vychovám vegana, který má úctu k přírodě. Kdybych si takové dítě neadoptovala, je velmi pravděpodobné, že z něj vyroste spíš přítěž pro všechny, nejen pro planetu. Pokud by se mi na druhou stranu nepodařilo adoptované dítě vychovat podle mých představ, vždycky to můžu zcela sobecky svést na geny a tvrdit, že to nebylo špatnou výchovou.
Jen se bojím toho, že mi jednou začnou tikat hodiny a já zblbnu, začnu toužit po dítěti a spolu s touhou po dítěti začnu blbnout po všech těch jistotách jako je manžel, dům a auto, společenská prestiž, začnu se bát, co si o mně pomyslí sousedi a podobně. Snad se pletu.