17. května 2012

Benefiční koncert Surya

V pondělí jsme byli na benefičním koncertě občanského sdružení Surya.
Surya postavila v jedné himalájské vesnici ve výšce větší než 4000 m.n.m. školu vytápěnou sluneční energií pro tamější děti a teď se ji snaží udržet v provozu.
Už jsem o tomhle projektu četla asi před rokem nebo dvěma ve škole, ale ráda jsem si to tímto připomněla. Nutí mě to přemýšlet o tom, že bych možná jednou ráda odjela někam mimo civilizaci pomáhat něco stavět, případně pomáhat s čímkoliv jiným. Otázkou je, jestli na to někdy budu mít dost odvahy. Bojím se, že jsem srab. Ale třeba sama sebe překonám.
Večerem provázel Jaroslav Dušek (a to byl vlastně hlavní důvod, proč jsme tam šli), hrála kapela Sousedi, zpívala tam nějaká slečna jazykem, kterému jsem nerozuměla a bála jsem se, že asi usnu. Dražily se fotky, což není tak úplně věc, které bychom se jako chudí studenti mohli účastnit. Nakonec hrála Lenka Dusilová a kdybych nebyla alergická na zpívající ženy (nemůžu za to, vysoké tóny mi drásají uši, takže zpěvaček, které jsem schopná poslouchat je jen velmi málo), nejspíš by se mi líbila.
Hrozně se mi líbilo, že Dušek chodil po betlémské kapli, kde mě mrzly nohy v lodičkách, naboso. Jo, už je někde úplně jinde a já doufám, že se tam taky někdy dostanu.

9. května 2012

Jak vypadá dobrý život?

Jsem z větší části obklopená lidmi, kteří smýšlejí alternativně nebo alespoň celkem rozumně, a tak si říkám, že to s těmi lidmi není tak hrozné. Jenže pak přijedu domů a dostanu se mezi "normální běžné" lidi. A pak si říkám, kam ten svět spěje.
Dneska jsem si vyslechla rozhovor mezi mamkou a její známou.
"A ta její sestra zhubla dvaadvacet kilo, jenže to k tomu cvičení ještě drží nějakou dietu, nemůže ani pít alkohol. Co z toho života může mít, když nic nesmí?"
A já se ptám, co vlastně určuje to, jestli ze života něco máme? Vážně stojí život té paní za nic, když nepije a drží dietu? A stojí můj život tak za prd, když skoro nepiju a nemůžu si dát pořádnej flák masa s knedlíkem a zelím? Já svůj život hodnotím celkem pozitivně, ale pro okolí jsem asi vážně vyšinutá a se životem na houby.
Přepadá mě pocit, že tihle lidé ztratili nějaký cíl, za kterým by šli, jsou vdané/ženatí, mají děti, dům a už není o co usilovat. A tak se musí občas opít a dobře se najíst, protože jinak by ten život za nic nestál.
A já se bojím toho, že bych tak mohla dopadnout taky. Nechci ztratit smysl života, jen se plácat mezi prací, rodinou a chvilkovým vypnutím v podobě alkoholu. Budu si muset nakreslit velký motivační plakát, zarámovat ho a pověsit nad postel, abych neustále někam směřovala a neustrnula na místě, kde bych nevěděla, co dělat.