24. srpna 2016

Martin Jurík - Projekt Zenta

Týden a půl na služebce v Bratislavě, kde po třech dnech není do čeho píchnout. Chtěla jsem se jít podívat na hrad, když jsem projížděla zastávkou s názvem Martinus. A jelikož český martinus mám ráda a obecně jsou knihkupectví mým slabým místem, vystoupila jsem. 

Nechtěla jsem si nic kupovat, chtěla jsem se jen podívat, jak to tam vypadá, nasát atmosféru a zase odejít. Ale přišel prodavač, zapovídali jsme se, doporučil mi jednu českou knihu (ale odjet z Bratislavy s českou knihou mi přišlo hloupé) a nakonec přišel s tímto. Kniha od slovenského autora ve slovenštině. A já jsem dala na jeho doporučení a koupila si ji.


S knihami na téma "co by, kdyby" se v poslední době roztrhl pytel (nebo se mi to jen zdá?). Tato verze "co by, kdyby" je vystavěná na předpokladu, že atentát na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v létě 1914 nevyšel. Nedošlo by k první ani druhé světové válce a my bychom byli stále součástí Rakousko-Uherska.

Technologický pokrok  v případě, že bychom zde měli monarchii, by byl úplně jinde - taky se většina knihy vůbec neodehrává na Zemi. Život by byl pomalejší, méně uspěchaný. Na druhou stranu by si člověk nemohl „otvírat hubu“ a kvůli nepohodlným názorům by neměl šanci dělat, co ho baví.

Stanislawského hudba bola nanajvýš dekadentná a Karlovi sa páčila čím ďalej, tým viac.
„Hovoria si Pink Floyd,“ prehodil psychológ. „Ich nahrávku mám od známeho, ktorý navštívil Londýn. Štýl, ktorý si hovorí rock, untergrund, či protikultúra. Nemajú povolenie pre oficiálne médiá, preto sa šíria z ruky do ruky. V Anglii ťa môžu prichytiť s krekom, pri výtržnostiach pod vplyvom alkoholu, ale beda, keď ťa prichytia pri počúvaní Pink Floyd.“
„Našťastie u nás nikto nevie, čo je Pink Floyd,“ zamrmlal spokojne Karl.

Hlavní postavou knihy je historik Karl ze Slovenska. Je lehce ukřivděný (ale na tak moc, abyste museli knihu znechuceně zavřít), ale přesto docela sympaťák. Totéž se ovšem nedá říct o většině ostatních postav. Vzhledem k panujícím poměrům je většina postav zpočátku značně rezervovaná, někteří se časem projeví, někteří se své rezervovanosti drží i ve vypjatých situacích. Asi nejpříjemnější  (ne-li jedinou příjemnou) postavou je polský psycholog Lew Stanislawski. Už jen kvůli němu stálo za to dočíst knihu až do konce.

Jelikož se jedná o novinku a kniha ještě nebyla přeložena do češtiny (a navíc jsem ji kupovala na Slovensku, že), četla jsem knihu v originále, tedy ve slovenštině. Nejsem tudíž schopná říct, jestli se v knize neobjevovaly gramatické chyby nebo jak moc (ne)ohrabaně jazyk byl použit. Nicméně působil pestře a naučila jsem se mnoho nových slovenských slov - na některá stačil google překladač, na některá jsem se doptávala svých slovenských přátel. Takhle z hlavy si vzpomínám například na slovo 'sliepňat' nebo na 'franforce', které pro mne byly žhavou novinkou (a to první si musel dohledávat i kamarád, kterého jsem se ptala, co to vlastně znamená).

Koupě téhle knihy rozhodně nelituji a předpokládám, že tady v Čechách bych po ní nesáhla. Zároveň doporučuji sáhnout po originále i v okamžiku, kdy vyjde český překlad - je to docela zábava. Ačkoliv jsem nebyla nadšená, že musím být na služebce, tohle mi to docela vykompenzovalo.

Pokud máte rádi sci-fi a/nebo alternativní reality, tuhle knihu můžu doporučit. Pokud máte radši reálnější věci, na tohle se vykašlete. 

19. června 2016

Jsem aktivistka

Taky vám na střední říkali, ať si to období užíváte, že nic podobného už nikdy nezažijete? Že v každém dalším kolektivu (na vysoké, v práci a kdekoliv jinde) už se lidé neotevřou, už je nikdy nebudete mít možnost poznat tak, jako své spolužáky? 

Tyhle teorie si vybavím pokaždé, když řešíme něco pro neziskovku. A možná je to pravda, pokud „jen“ jdete na vysokou, pak nastoupíte do zaměstnání a žijete obvyklý život. Přestává to platit v okamžiku, kdy se z vás stane aktivista.

Každá plánovaná akce je takový maturák. Každý na to má svůj názor, každý se k tomu chce vyjádřit, každý zdrbe to, co navrhnete vy. Ale nakonec se domluvíte, zorganizujete to, i když jste na to neměli dost času, lidí a energie. A nakonec to ani nevypadá tak amatérsky.

Můžete uplatnit svůj talent. Umíte psát? Kreslit? Vymýšlet slogany? Máte dobré nápady? Jste pečliví v čemkoliv, co děláte? Rádi si povídáte s lidmi? Rádi telefonujete? Všechno je vítáno. I když pravděpodobně vám do toho bude každý kecat, máte šanci dělat to, co vás baví způsobem, který pomáhá. 

Ostatní aktivisti vám budou připadat divní. A máte pravdu. Oni povětšinou vážně divní jsou. Většina jich nechlastá. Někteří nepijí vůbec. Mnohdy vypadají velmi nestandardně - pearcingy, tetování, dredy - málokdo nic z toho nemá. 
Mají divné představy o tom, jak vypadá dobře strávený večer. Třeba přepisovaním petic. Nebo hraním společenských her. Nebo diskutováním, jak nejlépe vést kampaň. Ale abych nám nekřivdila, někdy je s námi i zábava.

Najdete si mezi nimi ale nové přátele. Ne taková ta povrchní kamarádství a známosti jako z práce nebo z fitka. Mluvím o skutečném přátelství, o lidech, na které se budete moci obrátit třeba ve dvě ráno a oni tu pro vás budou.

Co mi na celém aktivismu přijde nejlepší, je skutečnost, že se vám bude lépe usínat, protože budete vědět, že jste udělali něco užitečného, něco, co má smysl. Pokud se teda ke spánku vůbec dostanete. Ale to už je jen na vás, kolik aktivismu obětujete. Já spím ráda, takže na spánek si sahat nenechám.


Fotky jsou z akcí Otevři oči, kde jsem začínala, a OBRAZu, kde působím teď. Buď jsem je fotila já, nebo jsem na nich zachycená.