8. ledna 2014

Tom Hodgkinson - Líný rodič

Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už dlouho. A poté, co mi mamka řekla, že už to nezvládá, že je asi moc stará na to, aby vychovávala další dítě, že na to nemá energii, jsem usoudila, že je načase zajít do knihkupectví. 
Autor je otec tří malých dětí. A říká spoustu věcí, které vím.
Říká, abychom dětem "zakázali" nebo alespoň omezili televizi. Ideální je televizi vůbec nemít. Pak není co zakazovat, dítě nemá pocit, že o něco přichází. Totéž platí o počítači.
Říká, abychom dětem nevnucovali naše domněnky o tom, co by se měly učit. Děti se naučí, co sami potřebují, ten zbytek si stejně nebudou pamatovat. 
Nenapomínat děti, že něco dělají špatně, ale jít příkladem. Než jim připomínat, že mají děkovat, pouštět starší lidi sednout, měli bychom jim jít příkladem a sami za všechno děkovat a pouštět starší lidi sednout. Děti napodobují své rodiče. Pokud jste neomalení hulváti, budou vaše děti neomalení hulváti nejspíš taky. Pokud vy budete sedět v tramvaji a budete nutit své děti, aby někoho pustili sednout, nejspíš to udělají. Ale až pojedou sami, nevstanou.
Nekupovat hračky. Nebo jen málo. A nejlépe ne ty, na které jsou v televizi reklamy. Vidím to na svém bráškovi. Chtěl by všechno. A když tu hračku za dva litry dostane, hraje si s ní pár dní a pak leží v poličce, kde se na ni práší. Je lepší mít hraček méně a spíš nízkonákladových. Bojuje za hračky dřevěné nebo vyrobené svépomocí, brojí proti plastu. Já osobně bych udělala výjimku u lega. Ale podmínky si můžeme měnit každý dle svého uvážení. Není to přeci žádné dogma.
V čem naprosto souhlasím, je fakt, že čas je cennější než peníze. Proto je lepší se uskromnit a pracovat méně, než vydělávat na blbosti, které nepotřebujeme a kterými dítěti vynahrazujeme to, že nejsme celé dny doma. Nepotřebujeme dvě auta, velký, krásně zařízený dům, nejmodernější kočárek a spoustu plastových krámů. Je lepší nosit dítě v šátku, žít v bytě zařízeném bazarovými kousky a mít na děti čas. To žádné panenky nebo vláčky nenahradí. 
Nechte své děti být je hlavním mottem celé knihy. Děti se o sebe postarají. Zapojte je do chodu domácnosti. Ony to zvládnou. 
A hlavně - jsme jen lidi. Každý občas ujede, neudrží nervy. To se stává. Nevyčítejte si to. Snažte se být vy spokojení a v klidu. Budete mít pak šťastné děti.
Myslím, že by si to měli rodiče přečíst. Všichni rodiče. To, že se moc snaží, je to nejhorší, co můžou pro své děti udělat.

Pokud někdy budu mít děti, rozhodně budu líný rodič. Nepotřebuji k životu spoustu blbostí a nebudu je potřebovat ani s dětmi. Budu jim číst pohádky, budu s nimi vařit, budu jim šít hračky ze starých ponožek. A budu se snažit být sama spokojená, abych mohla mít šťastné děti.

12 komentářů:

  1. cita sa to urcite dobre, len realita je ponekud o niecom inom, pravda je ako obvykle niekde uprostred. V zasade mozes zivotne podmienky, idealy a spravanie svojho dietata formovat podla takejto utopie dovtedy, pokial sa jeho existencia pohybuje v uzkom rodinnom kruhu. Akonahle tam nastupi kolektiv - skolka a specialne skola, zistis, ze kolektivny tlak na splynutie s "normou" je obrovsky a dieta sa jej casto az prilis ochotne prisposobi. A rodic s nim.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel to je pravda. Dětské kolektivy jsou strašné. Děti jsou banda hnusných hyen. To, co Pixie píše je fakt pravda, než se dostane dítě do školy. Znám to na vlastní kůži.

      Vymazat
  2. Asi je to pravda, ale jek píše komentátor nade mnou, nástup do školního kolektivu ( o širším kolektivu příbuzenském škoda mluvit) je těžkou zkouškou a těch, kteří vyhrajou, je zoufale malinko. Dodneška nezapomenu na vypoulené oči pani učitelky, když zjistila, že nemáme televizi a ani ji nehodláme kupovat. A jak potom čelit celodennímu tlaku spolužáků na různé moderní debiloviny, na to jsem dodneška nepřišel:-(

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, škola je zlo. A je smutný, že ve své podstatě je povinná (pokud nemáš pedagogické vzdělání a nechceš vyučovat dítě doma, ale to taky asi nebude to pravé).
    Já samozřejmě chápu, že kolektiv na děti působí. A ne zrovna optimálně. Na druhou stranu to, že dítěti odepřeš všechny ty nesmysly a ono bude muset čelit svým spolužákům, z něj udělá osobnost, ne hloupou stádovitou ovci.
    Nepředpokládám, že to půjde hladce. Ale to neznamená, že se o to nebudu snažit :) Protože já nechci ze svých případných dětí vychovat členy stáda, které se o sebe neumí postarat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem byla až donedávna jasného názoru, že televize do domu nesmí ani až budeme mít děti. Každopádně muž se mě snažil trochu usměrnit a po čase jsem mu asi dala za pravdu. Já jsem si taky v sobotu ráno nosila peřinu do obýváku a koukala na pohádky - a žádná pokřivená osobnost ze mě snad nevyrostla:) Ale my oba jsme se jako malí dívali hlavně na pohádky (a já měla úctyhodnou sbírku kazet o zvířatech a přírodě - sláva reader's digest.) a v pubertě nás to přešlo. Jedna naše příbuzná má dvě děti a televizi také nemají, ovšem když přijdou někam na návštěvu, sedí u ní jako přikované a pusy mají otevřené nad tím svítícím zázrakem.
      Tak jsme došli k závěru, že televizi ano, ale bez programu - jen na přehrávání pohádek, dokumentů apod. No uvidíme, jak to dopadne.. šedá teorie, zelený strom života.

      Vymazat
    2. Tak pohádky se dají přehrát i na počítači. Já prostě za televizi nechci zbytečně vyhazovat peníze.
      Mluvila jsem o tom s jedním vyučujícím, má už dva dospělé syny, televizi nikdy neměli. Jeden si televizi pořídil, jeden ne. Takže ta šance je pak asi 50 na 50. Ale já to prostě do domu nechci, nelíbí se mi to, když to zabírá spoustu místa, kam by se daly dát třeba knížky nebo kytky.
      A já taky jako malá strávila spoustu času u televize. A obávám se, že ze mě dost pokřivená osobnost vyrostla :) Byť asi ne vlivem televize.

      Vymazat
    3. Pixie, ne, čelení kolektivu z tebe nevychová vždy silnou osobnost. Může to z tebe na pěkně dlouho udělat trosku. Bohužel.

      Vymazat
  4. Taky mě hned napadla síla kolektivu - sama si dobře pamatuju, jak jsem kamarádce, co měla, na co si ukázala, záviděla všechny ty blbosti a jak mě mrzelo, že já je mít nemůžu. Stejně tak telefony a podobně. Ale ono to časem přejde a dneska jsem moc ráda, že rodiče mi tehdy nekoupili každou blbost a radši se mnou šli na procházku nebo mi pořídili knížku.
    A říkáš to krásně - aspoň z toho dítěte pak nebude ovce. A on je tenhle koncept pěkně aplikovatelný na mezilidské vztahy tak obecně - prostě se neschovávat za techniku a být spolu, jen tak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já byla vždycky jiná. Naši se rozvedli, táta chlastal, nadělal dluhy, který splácela mamina. Pamatuju si, že jsem spolužačce záviděla, že může chodit ven v nových teplákach, zatimco já měla nový tepláky jen na tělocvik ;) To byla nějaká první nebo druhá třída. Ano, síla kolektivu umí být zlá. Děti umí být zlé. Ale nevím, jestli je to důvod k tomu, dát jim každou blbost, na kterou si ukážou.

      Vymazat
  5. Mě TV obtěžuje, obzvláště proto, že ať se hnu, kam se hnu, tam je ta megera zapnutá. Nicméně myslím, že tím, že se své děti budeš snažit před TV (ale nejen ní) chránit, nezaručíš, že jí později "nepropadnou". .. ...Všeho s mírou... pokud se svým dětem budeš věnovat, naučíš je samostatně se zabavit, zacházet se svým volným časem... nenecháš je nudit se .. .myslím, že je tu velká pravděpodobnost, že se pasivními (nejen sledovači TV) nestanou...... Výsledek takového přístupu má, myslím, větší pravděpodobnost, že z něj něco přežije po „srážce“ s kolektivem…

    OdpovědětVymazat
  6. Ale já samozřejmě předpokládám to, že je naučím (nebo nechám se naučit) se samostatně zabavit, budu se jim věnovat a tak. To nebylo myšleno tak, že jim zakážu televizi a nechám je napospas sobě samým, nešťastným a tak. Ale já sama televizi do bytu nechci, nevím, proč bych ji měla kupovat jenom proto, že mám děti.
    Hlavně sama na sobě vidím, jak když přijedu domů, mám tendence se na tu televizi dívat spolu s rodiči, byť dneska už spoustu věcí vidím, ten nátlak, který televize vyvolává, ale to neznamená, že kdybych takhle žila každý den, každý den padla vyčerpaná k televizi, že by to na mě nepůsobilo.

    OdpovědětVymazat
  7. To je naprostá pravda. Pokud dítě neprodyšně izolujete od všech nežádoucích podnětů, prostě mu je ukážou vrstevníci časem, až vy nebudete jediná výchovně působící síla. Dítě vychovává řada různých vlivů. Kolektiv, učitelé, babičky, dědečkové (a že někdy mají dítě sklon samozřejmě rozmazlovat). Musíte ho s tímhle naučit pracovat a dávkovat mu tyhle věci rozumně. Taky jsem vyrostla v docela příčetnou bytost a taky jsem za dětství chtěla kdejakou kravinu z reklamy nebo to, co jsem viděla u kamarádek. Občas mi to naši koupili, já měla radost a hrála si s tím, občas to uznali jako drahou a nepotřebnou blbost, na kterou stejně za týden zapomenu a měla jsem smůlu. Nenechalo to ve mně žádná duševní traumata, ani jsem nevyrostla v nijak pokřiveného jedince. Jo, já se na televizi taky bůhvíjak moc nedívám, ale občas mě tam nějaký pořad zaujme. Jsem rozhodně proti TV konstantně zapnuté a TV jako kulise a dítě by se mělo vést k tomu, že si v programu vybere, na co se chce dívat a po skončení televizi vypne. Ne, aby na ni zbůhdarma zíralo celý den, ať tam běží, co tam běží. A že by dnešní děti ještě kdovíjak bavila televize, jako pro mě a mé vrstevníky to bylo NĚCO a kdo měl v pokoji vlastní televizi, byl king, to už si taky nemyslím. Dnešní děti počítač, většina z nich má svůj vlastní nebo má alespoň volný přístup k rodinnému počítači, některé mají tablet a s tabletem si hraje už pomalu batole. To je věc, která se mi taky nelíbí a taky si myslím, že čas u těhle výdobytků by se měl dítěti přísně korigovat (zahraješ si hru na počítači, ano, klidně, ale za půl hodiny to prostě vypneš, ano, půjčím ti svůj tablet, ale za domluvenou dobu ho vypneš a vrátíš).

    OdpovědětVymazat