9. května 2012

Jak vypadá dobrý život?

Jsem z větší části obklopená lidmi, kteří smýšlejí alternativně nebo alespoň celkem rozumně, a tak si říkám, že to s těmi lidmi není tak hrozné. Jenže pak přijedu domů a dostanu se mezi "normální běžné" lidi. A pak si říkám, kam ten svět spěje.
Dneska jsem si vyslechla rozhovor mezi mamkou a její známou.
"A ta její sestra zhubla dvaadvacet kilo, jenže to k tomu cvičení ještě drží nějakou dietu, nemůže ani pít alkohol. Co z toho života může mít, když nic nesmí?"
A já se ptám, co vlastně určuje to, jestli ze života něco máme? Vážně stojí život té paní za nic, když nepije a drží dietu? A stojí můj život tak za prd, když skoro nepiju a nemůžu si dát pořádnej flák masa s knedlíkem a zelím? Já svůj život hodnotím celkem pozitivně, ale pro okolí jsem asi vážně vyšinutá a se životem na houby.
Přepadá mě pocit, že tihle lidé ztratili nějaký cíl, za kterým by šli, jsou vdané/ženatí, mají děti, dům a už není o co usilovat. A tak se musí občas opít a dobře se najíst, protože jinak by ten život za nic nestál.
A já se bojím toho, že bych tak mohla dopadnout taky. Nechci ztratit smysl života, jen se plácat mezi prací, rodinou a chvilkovým vypnutím v podobě alkoholu. Budu si muset nakreslit velký motivační plakát, zarámovat ho a pověsit nad postel, abych neustále někam směřovala a neustrnula na místě, kde bych nevěděla, co dělat.

16 komentářů:

  1. Mám dítě, dům a jsem vdaná...nemrzí mě, že do sebe nervu jeden hamburger za druhým a nejdu se o víkendu opít do němoty. Prostě to dělat nechci. Smysl života jsem tímhle neztratila ani v nejmenším. Hodně lidí mi říká, že už nemám o co usilovat, že mám prostě "to všechno"...ale opak je pravdou. Nežiji tím, že jsem dosáhla určitých věcí a teď už nic nemusím...Lidé jsou různí, v mém okolí mě dost lidí nechápe...hlavní je vydržet:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já to vidím stejně a ty takhle "konvenčně" nedopadne když takhle přemýšlíš. Rodinu můžeš mít takovou, jakou si ji uděláš, děti citlivé k přírodě i lidem, naštěstí se neroděj už hotová :) manžela si přeci taky nenajdeš blbce (i když změnit se může jakkoli, ale já jsem ohledně tohohle optimista)
    Ostatní lidi jsou problém, také narážím.. někdy se stydím říct, jak se stravuji, jak sportuji, že jsem dobrovolník a ANO neberu za to peníze - neusátle tuhle větu musím řikat, lidé, hlavně od 27 do 45 let nechápou, že se dá dělat něco zadarmo a že se snažím neutrácet a že se s nikým nehádám a objímám lidi, když se oni chtějí hádat. Štěstí je naše volba ne náhodný výsledek, který vyplyne za práce nebo dárků... lidi mívají o dobrém životě mylné představy. Ale zas nechci nikoho soudit, to taky není správné.

    OdpovědětVymazat
  3. Janina: To je přesně ten přístup, který bych chtěla mít, mít pořád čeho dosáhnout, pořád mít nějaký cíl, ale u mnoha lidí bohužel vidím tu rezignaci, že už vlastně všeho dosáhli a teď neví, co mají dělat dál.
    Kristýna: Tak děti asi ani nechci, ale to je úplně jiné téma, manžela blbce si nepořídim, to bych radši byla sama.
    Jo, lidi mají pocit, že až dosáhnou všeho, co chtěli, tak najednou bude život lepší, a pak se diví, že se nic nezměnilo. A tak se opíjí, cpou se nesmyslama a doufají, že tu díru nějak zaplácnou.
    A to dobrovolnictví hrozně obdivuju, já jsem na to bohužel hrozně líná. Jsem ráda, když se pátky, které trávím v Praze dokopu jít na promítání Otevři oči, tím ovšem můj aktivismus končí. Ale ráda bych někdy dělala dobrovolníka, jak se k tomu vlastně dá dostat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednoduše, ted v pátek byl veletrh neziskovek, takže třeba tam - pořádají ho každý rok. Skrze jejich stránky můžeš najít ruzné organizace http://www.forum2000.cz/cz/projekty/ngomarket/2012/vystavujici-organizace/ a pak je ještě dobrá stránka http://www.dobrovolnik.cz/ a jejich databáze. Já si třeba prošla jedno PDF co dobrovolnik.cz vydal k Evropskému roku dobrovolnictví a tam byly příběhy různých lidí a jeden o slečně co pomáhá nevidomým skrze Okamžik, tak mě to zaujalo a napsala jsem jim, dva měsíce potom mě naučili jak je vést atd. a pak už jsem podepsala smlouvu. Potom jsem se teď přihlásila do org. Čmelák, ,která se stará o přírodu, ale ještě nemám přímou zkušenost, je to pár dní. Taky jsem se k tomu dokopala až když jsem zdrhla ze školy, těch organizací je hodně takže je docela výběr a taky nemusí být časově náročné.. já třeba mám smlouvu na dlouhodobou spolupráci s jednou slečnou a tzn u nás chození do kina nebo jsme šly na Ještěd ted v uterý. A pak mám i kratkodobé a to nabídnu jen tu pomoc, kterou jsem schopna časově zajistit, všechno tohle chodí mailem a ty jen vybíráš co se hodí a pak domlouváš...

      tohle bude zas další vyčerpávající komentář, jsem děsná :-x

      Vymazat
    2. V pohodě, o tomhle je dobrý se něco dozvědět:) Tak já si to pročtu a třeba i začnu. Teď se jdu ale vrátit k bakalářce, ať s tím zjišťováním můžu začít co nejdřív.

      Vymazat
  4. Ano, mám stejné obavy jako ty. Bojím se toho, že jednoho dne budu mít byt, manžela a děti. A to bude konec mého života. Už budu jen netrpělivě čekat na rpvní vnoučata. A potom až ty vnoučata budou růst a žít jen a pouze z jejich úspěchů. Ano, samozřejmě, že z toho všeho budu mít radost a budu si toho vážit pokud mi všechno z toho půjde skvěle. Ale co dál? Ráno do práce a odpoledne z práce? Dělat přesčasy a brát si šichty i o svátcích, protože jsou dobře placené? Místo dovolené si ji nechat proplatit? Peníze jsou krásné. Jsou i důležité. Ale čeho je moc toho je přeci jen příliš. A to jsem nějak odbočila k penězům.
    Zkrátka je opravdu důležité mít nějaké cíle. Ať sebemenší. Ne žít alkoholem a kusem masa. Ale nebudu tak zlá a sklenička dobrého alkoholu je dobrá. A ten kus masa možná taky. I když jsem vegetariánem, tak jsem dost ohleduplná.

    OdpovědětVymazat
  5. Nemyslím si, že rodinou člověk ztrácí cíle. Je to jen o lidech a jejich přístupu. Ty lidé, které popisuješ z největší pravděpodobností cíle nikdy neměli, tak si tedy pořídili rodinu a děti, protože se to tak dělá. A to je další věc, pokud se nechováš jako většina, pro většinu lidí jsi rovnou divná a exot. Lidé jsou xenofobní a pokud nejsi součást stáda a vybočuješ, nebudou tě mít kam zařadit a místo toho, aby se snažili pochopit, proč jsi taková, radši tě rovnou odsoudí. Je to jednosušší. Já se sama za sebe nejvíc bojím svojí lenosti. Cílů by bylo, ale jsem schopná jen máloco opravdu realizovat nebo dotáhnout do konce.

    Tak mě napadlo, jestli 9. června nepůjdeš na Veggie Parade?

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Kejtý: Já si občas taky dám ráda skleničku něčeho, ale prostě nemám a nikdy, ani na střední, jsem neměla potřebu se střískat tak, že si nic nepamatuju, jo, stalo se mi to párkrát, ale rozhodně to není něco, co bych chtěla praktikovat často nebo čím bych se chtěla chlubit. Když si dám alkohol, tak si ho dám při posezení s přáteli, ale když nemám chuť, dám si klidně jenom čaj a v ničem mi to nebrání. Ani ten kus masa neodsuzuju, jenom prostě nechápu, jak někdo může tohle považovat za měřítko dobrého života.
    Zkrátka chci neustále něčeho dosahovat, i kdyby to měla být hloupost jako naučit se něco nového, stále sama sebe v něčem zdokonalovat, i kdyby to mělo být jen něco nepodstatného. Jenže většině lidí tahle motivace chybí.

    potvůrka: Tak podle mě spousta, a teď bych nerada, aby to vyznělo zle, ale asi to tak vyzní, jednoduchých lidí, zvlášť slečen, prostě má za cíl najít si manžela, pořídit si dům a mít děti. A když už tohle všechno má, tak najednou neví co dál.
    Lenost mi jako až takový problém nepřijde, pořád je lepší nedosáhnout cíle z lenosti, než o nic neusilovat. Výsledek je stejný, ale i tak si myslím, že člověk má alespoň nějakou vidinu něčeho, za čím by mohl jít.
    A na Veggie Parade se chystám, jdeš taky?

    OdpovědětVymazat
  8. Mam to v planu. Nerada bych prekrocila hranice virtualniho sveta a proto velmi opatrne navrhuji se tam potkat...

    OdpovědětVymazat
  9. Zásadní cíle a plány jsou fajn, ale zrovna tak je součástí "dobrého života" užívání si drobných radostí, mezi které patří to, že si člověk dá oblíbené jídlo, pustí si oblíbenou muziku, koupí si knížku, vezme si na sebe oblíbené oblečení... bez toho všeho se sice dá obejít, ale prostě to pak není ono. Jídlo navíc má tu vlastnost, že ho chtě nechtě musíme řešit každý den a proto dlouhodobě si cokoli odpírat je větší trápení, než přijít o všelijaká jiná malá-velká potěšení - a život se potom jeví jako méně dobrý - nikoli ale rovnou katastrofálně špatný a beze smyslu. Nesuď cizí názory tak radikálně. K.

    OdpovědětVymazat
  10. Anonymní: Kdyby to byl názor jen té známé, přešla bych to, ale vidím to doma a to už se přecházet nedá. Když se kouknu na svojí mamku, tak ta už se z ničeho pořádně netěší, do důchodu má daleko, žádné plány, cíle nic. A když se rozhlédnu po jejích známých, není to o nic lepší. Já vím, že ty drobné maličkosti život okoření, ale je to jako pokoušet se jíst jídlo uvařené jen z koření se nedá. Já je neodsuzuju za to, že se rádi dobře nají, ale vadí mi, že když se někdo nestravuje podle běžných standardů, tak si každý hned myslí, že si něco odpírá, přitom to nutně nemusí být pravda, je to jen o tom, jak se na to člověk chce dívat. Kdybych byla nešťastná z toho, že nemůžu jíst maso, asi bych u veganství dlouho nevydržela, ale já nemám pocit, že o něco přicházím, což většina lidí nedokáže pochopit.

    potvůrka: Já samozřejmě proti potkání nic nenamítám, ale chápu, pokud chceš zůstat anonymní:) Kdybys chtěla, můžem se tam někde sejít, ale volbu nechám na tobě.

    OdpovědětVymazat
  11. To jsem spis myslela kvuli tobe, nechtela jsem nijak tlacit. Za me jednoznacne ano :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Tak co se mě týče, nemám s tím problém:) Ozvi se mi na barunka.f(zavinac)atlas.cz a můžem se domluvit:)

    OdpovědětVymazat
  13. Pěkně napsané, líbí se mi tvé myšlení a tvé názory.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky, jsem ráda, že moje názory nejen někoho nepobuřují, ale dokonce se líbí:)

    OdpovědětVymazat