27. prosince 2012

Šťastné a veselé?

Od té doby, co jsem na vysoké, neslavím Vánoce. Není to touhou vybočovat nebo nějakým vyšším, úctyhodným důvodem. Je to zcela sobecké.
Přibližně od třinácti jsme dostávaly se ségrou k Vánocům peníze. V té době to bylo super, kapesné mizerné, takže na knížky nebylo, doma nikdo nečte, takže by se mi netrefili do vkusu, mohla jsem si koupit, cokoliv jsem chtěla. Jenže rok od roku se částka zvyšovala a dárků, které jsme si nekoupily samy ubývalo. Když mi bylo sedmnáct, byla mamina těhotná, těsně před Vánoci v porodnici, takže jsem všechny dárky zabalila a odnesla je pod stromek. A pak jsem postupně začala zjišťovat, že si dárky musím nejen kupovat, ale pokud je chci mít pod stromečkem, tak si je musím i zabalit a odnést si je tam. Mamka mi dávala peníze se slovy, ať si koupím něco na sebe. Což mě štvalo - mám si koupit v listopadu sukni, která se mi líbí, zabalit si ji a čekat do prosince, abych ji mohla nosit? To určitě. 
Poslední rok na střední se pod stromkem krom toho, co jsme si koupily samy, neobjevily ani ponožky. To mě naštvalo. Hrát si na překvapenou nad věcmi, které jsem si sama koupila, abych to nekazila bráškovi? Ne. 
Zpočátku jsem si s nimi alespoň dala večeři, kapra a salát. Loni už jsem ale byla veganka a znamenalo to, že si musím udělat vlastní večeři. Skvělé, ne? 
Letos jsem doma být vůbec nechtěla, ale kvůli tomu, že babička byla na operaci a já ji chtěla vidět, jsem zůstala. Dnešek byl dokonalou tečkou za celou tou fraškou. Spousta výčitek, spousta slz, slova, která nikdy neměla padnout, slova, která by vyřčena být měla, ale stále ještě nebyla. Letos to bylo ještě mnohem horší než kdy dřív. A jaké byly vaše Vánoce?

18. prosince 2012

veganství a vztahy

Představte si muže, který jí maso. Není na něm nic výjimečného, z čeho by se mi podlamovala kolena a kvůli čemu bych mu chtěla vlézt do postele (i mezi masožrouty se takoví muži najdou, nebudeme si nic nalhávat). Spíš podprůměrný, obyčejný, vcelku nudný. Středoproudý. Tak takovýto muž mi napíše. A protože nejsem natolik povrchní, abych soudila jen podle vzhledu, tak si s ním chvíli píši. On pak začne loudit fotku jaksi odhalenější, aby si prý udělal představu, jakou mám postavu. Prý by chtěl dívku s pěkným zadečkem a pěknými prsy. COŽE? Tenhle muž, který je o několik úrovní pode mnou, si ještě bude klást podmínky, jak má žena vypadat? Navíc takovýmto neomaleným způsobem? (To jako fakt? Pokud bych měla moc velký nebo naopak žádný zadek, tak aby se mnou neztrácel čas? Pche.) Upozorním ho, že mám ale v profilu uvedeno, že nikoho nehledám. Prý se třeba rozmyslím. (Jo, to určitě.) Zeptám se, je-li tedy vegan, protože to je asi tak to jediné, co by mu mohlo dát nějakou šanci. Není a ani se nikdy masa nevzdá. A pak mi začne vnucovat, že vztah je přeci o toleranci, že nezáleží na tom, co kdo jí. Už v téhle fázi mám chuť poslat ho do prdele (slabší povahy prominou), ale protože nechci být důvod, proč zavrhne všechny vegany jako fanatiky, kteří nedokáží přijmout jiný názor, neudělám to.
Snažím se mu vysvětlit, že v tom případě bych si s ním stejně nic nezačala, protože bych nedokázala být s někým, komu nevadí, jak se zachází se zvířaty. Snažím se mu vysvětlit, že je to pro mě stejné, jako bych si měla něco začít s někým, o kom vím, že bude mlátit naše děti. Odpovědí mi je, že to není stejné, neboť mlácení dětí je všeobecně považováno za nepřípustné, kdežto zneužívání zvířat (to on samozřejmě nenapsal, on napsal, že jíst maso je v pořádku) je obecně považováno za normální.
Takhle nějak to pokračuje dál, já, jelikož jsem stále ještě naštvaná na pana Dokonalého, začínám být ještě nevrlejší, on se mi snaží vnutit pocit, že jsem ta špatná. Nakonec jsem mu vysvětlila alespoň to, že z toho fakt nic nebude (on si i po hodině tohohle dohadování nejspíš fakt myslel, že bych snad ještě mohla změnit názor).
Jsem z takovýchto lidí unavená. Nebaví mě. Vážně si myslel, že se svým stádním myšlením může zaujmout holku, která se snaží nesplynout s davem a je úplně mimo jeho možnosti? Na fotkách mám dost sebejistý výraz. Nemohl si tudíž myslet, že jsem taková zoufalka, že vezmu zavděk kýmkoliv. To si vážně tak věřil? Zrovna on?
Nechci si nic začínat s někým, kdo jí maso. Možná na tom pro konvenčně se stravující lidi není nic racionálního, jenže je to fakt, je to založeno na vnitřním pocitu, že něco není v pořádku. Prý musím být tolerantní. Ne, to tedy vážně nemusím. Kdybych živočišné produkty nejedla ze zdravotních důvodů nebo proto, že mi to nechutná, pak by argument tolerance byl na místě. Ale já to dělám z etických důvodů, protože si myslím, že to je špatně. Nebudu s někým, kdo tohle nechápe a komu je to navíc i jedno.
Nejspíš existuje i několik mužů, u kterých bych se o něco pokusila i přesto, že jí maso. Ale takových mužů je málo, protože moje laťka je dost vysoko. A i v případě, že by se našel muž, který by dokázal tuto laťku překonat a kterého bych chtěla navzdory tomu, že není vegan, nejspíš by to bylo pouze přechodné.
Za posledních pár měsíců jsem si díky panu Arogantnímu a panu Dokonalému uvědomila, že je pro mě hodně důležité, aby můj partner byl vegan. Můžu teď být na pana Dokonalého naštvaná, můžu si myslet, že je to sebestředný egoistický blb, ale nic to nemění na tom, že (nejen) díky němu jsem si tohle uvědomila.

8. prosince 2012

Miloš Urban - Hastrman

Hastrmana jsem četla na základě doporučení pana Arogantního. Zatím je to příliš čerstvé na to, abych mohla být zcela objektivní, ale zapsala se ve mně hodně silně.
Na začátku je krásná, poetická, aby v půlce přišla facka v podobě posunu o 200 let dopředu, do současnosti. V tomhle předělu do mě vjel neuvěřitelný vztek nad touhle hloupou byrokracií, nad "demokracií", nad "zákony". Každý si dělá, co chce, na co mu stačí peníze na úplatky nebo na co mu dostačují známí. Nikoho nezajímá, co se děje s touhle planetou, nikoho netrápí, kam se to vlastně řítíme. A když už se náhodou najde někdo, komu není lhostejné, co se děje, tak nemá možnost s tím něco udělat.
V té knize to nakonec dopadlo dobře, jenže ve skutečném životě se neděje nic. Všechno je stále stejné. Neměnné.
Přemýšlím, jestli tuhle knihu dokáže docenit i někdo, komu na přírodě zas tak nesejde. Kdo si ještě nestihl uvědomit, že se ženeme do záhuby. Bojím se, že ne. Ještě před dvěma lety bych pouze řekla, že ta kniha je dobrá. Dneska to vidím úplně jinak.
Je mi smutno, že to lidi nevidí. Je mi líto, že jsou lidé lhostejní. Dá se to vůbec nějak změnit? Je šance na to, že bude jednoho dne lépe?

26. listopadu 2012

The artist

Nejsem filmová, neumím psát recenze, nemám moc srovnání s jinými filmy, takže jen stručně - The artist vřele doporučuji ke shlédnutí. Pěkný nápad, skvělé zpracování, jsem unesená.
Kam se hrabou všichni ti Bondové, hobiti a jiné podobné holywoodské nesmysly. Tenhle film mě v jednom okamžiku přiměl zadržet dech, což se mi ještě nikdy nestalo. 

23. listopadu 2012

Světový den bez kožešin

Ukažte to vládě. Nebuďte lhostejní. Nekupujte kožešiny. Podepište petici (například v Lushi v Praze).

10. listopadu 2012

Děti

Protože na mě teď ze všech stran útočí téma dětí, tak na mě dolehla potřeba se k tomu taky vyjádřit.
Děti jsou pro mě dost složité a citlivé téma, protože jsem děti vždycky chtěla. Dokonce mě neodradilo ani to, že mám o sedmnáct let mladšího brášku. Možná naopak, už jsem byla dost stará, aby mohl být můj vlastní, takže to spíš umocnilo očekávání, že jednoho dne mít děti budu.
Jenže pak nastal zlom, už nevím, kdy přesně to bylo. Možná před rokem, možná před dvěma. Začala jsem si uvědomovat, že děti nechci. Mám k tomu zcela sobecký důvod. Bojím se, že budu stejná matka, jako je ta moje. Můžu si stokrát říct, že já taková nebudu, že budu lepší, že tohle bych nikdy neudělala. Jenže právě to, že mám mladšího brášku, mi otevřelo oči. Nebudu lepší nebo jiná. Možná se občas uhlídám, ale povede se mi to vždycky? Když zlobí nebo neposlouchá, jednám často zkratkovitě, tak jak jedná ona, protože jsem tak naučená. Křičím na něj, jsem na něj naštvaná. Ano, někdy jsem lepší, protože je mi v mnoha ohledech podobný a vím, proč se chová tak, jak se chová. Protože já jsem byla stejná a vzpomínám si na to. Mnohdy ale lepší nejsem.
Nechci tvrdit, že mít děti nikdy nebudu. Pokud bych otěhotněla náhodou, nejspíš bych to dítě nedokázala dát pryč. Pokud bych našla muže, který by mi byl skutečnou oporou, o výchovu se dělil rovným dílem, pokud by mě přesvědčil, že nedovolí, abychom se nechali zlomit tlakem okolí a systémem, nejspíš bych byla ochotná si dítě pořídit.
Co je druhá věc, nejsem si jistá, jestli bych i v případě, že najdu partnera, který by splňoval moje očekávání, chtěla děti vlastní. Myslím si, že ne, i když to nechci vylučovat. Spíš než si pořizovat vlastní dítě, radši bych si dítě adoptovala. Nevadilo by mi, kdyby bylo romského původu, možná by mi to bylo i milejší. Na světě je spousta lidí, mnoho dětí bez domova a bez rodičů, nechápu, proč bych si měla tedy pořizovat další dítě, další hladový krk, další zátěž pro planetu. Kdybych si dítě adoptovala, mám reálnou šanci, že z něj vychovám vegana, který má úctu k přírodě. Kdybych si takové dítě neadoptovala, je velmi pravděpodobné, že z něj vyroste spíš přítěž pro všechny, nejen pro planetu. Pokud by se mi na druhou stranu nepodařilo adoptované dítě vychovat podle mých představ, vždycky to můžu zcela sobecky svést na geny a tvrdit, že to nebylo špatnou výchovou.
Jen se bojím toho, že mi jednou začnou tikat hodiny a já zblbnu, začnu toužit po dítěti a spolu s touhou po dítěti začnu blbnout po všech těch jistotách jako je manžel, dům a auto, společenská prestiž, začnu se bát, co si o mně pomyslí sousedi a podobně. Snad se pletu.

18. září 2012

Kožešiny



Nechci se moc rozepisovat, jen to musím sdílet. Je to celkem nenásilné upozornění na to, jak to ve skutečnosti chodí. Nejsou zde krvavé záběry, přesto to vystihuje realitu.
Ať se každý třeba staví na hlavu, připadám si lepší než masožrouti nebo dokonce nositelé kožichů. Kvůli mě ta zvířata neumírají.

10. září 2012

Jsem namyšlená

Tenhle článek vyzní velmi pravděpodobně hodně namyšleně, ale potřebuji to napsat.
Ne vždycky mám sama o sobě dobré mínění. Často si připadám hloupá, někdy si připadám nudná a občas nejsem spokojená se svou postavou. Přesto si myslím, že jsem hezká, oproti mnohým jiným jsem chytrá a ve správné společnosti umím být zábavná. Nemám problém s tím, že by o mě muži nejevili zájem. Kdybych chtěla a nebyla příliš vybíravá, mohla bych mít na každém prstu mužů alespoň pět. Jenže já vybíravá jsem. A to hodně. Ideální muž musí být hezký chytrý zábavný zajímavý vegan. Muž, který mě má zaujmout, musí mít minimálně dvě z vyjmenovaných vlastností. Nebo z něj musí čišet taková sebedůvěra, že mě to na chvíli zblbne natolik, abych si neuvědomila, že žádnou z těchto vlastností nemá. Nechápu proto, jak je možné, že někdo, kdo nesplňuje ani jednu z těchto podmínek, předpokládá, že se s ním budu chtít sejít a to dokonce víc než jednou.
Průměrně inteligentní starší zanedbaný nijak hezký nezajímavý pán, který každou chvíli sedí někde v hospodě, prostě nemá u hezké mladé chytré holky šanci. Je mi to líto, ale zřejmě žiji v poněkud jiném světě než většina jiných lidí.

12. června 2012

Dívám se ti do očí

‎"Dívám se ti do očí. Jsou unavené, plné bolesti a strachu.
Bolesti ze zničeného těla, bolesti, kterou ti celý život způsobovali. Bolesti z odtržení od tvých dětí, které ti hned po narození kradli, a ty jsi spoutaná vždy jen sledovala, jak se jejich vzdalující očí vpíjí do tvých: "Mami, bojím se! Neopouštěj mě...", plakaly.
Dívám se ti do očí, nemocné nohy tě už jen stěží unesou. Čeká tě poslední fáze tohoto pekla, pak už jen něžná náruč smrti. Dodojila jsi a jdeš na jatka.

Dívám se ti do očí. Jsou unavené, plné bolesti a strachu.
Strachu z toho, že ti zemře další dítě na podvýživu. Strachu z muže, který tě každý den opilý bije. Jsi unavená z nekonečné dřiny na čajových plantážích, stejně jako tvé děti. Jsi unavená z každodenního strachu, zda seženeš něco málo jídla pro svou rodinu.
Dívám se ti do očí, umíráš vysílená a osamělá na tvrdé podlaze. Jen tři malé děti tiše pláčí u tvého těla.

Dívám se ti do očí. Jsou unavené a plné strachu.
Strachu z toho, že ti sníží plat a nebudeš moci splácet hypotéku na dům. Strachu z toho, že tvé děti nedostudují vysokou školu, z toho, že ti manžel uteče za mladší ženou. Jsi unavená z přesčasů, které děláš, abys měla na nové auto.
Dívám se ti do očí a tvá hlava je plná starostí. Dopíjíš šálek černého čaje s mlékem a uléháš do své měkké postele."
-Markéta Musilová-

Ze skupiny sentientismus na facebooku. Mrazí mě z toho. Je v tom tolik pravdy a každý člověk v naší civilizaci by si měl tohle uvědomit. Naše problémy nejsou zas takovými problémy, jakými se zdají. Nikdo tu netrpí chudobou, i když se tak každý rád tváří. Proberte se už konečně.

10. června 2012

Když nebudeš maso žrát, u srdce tě bude hřát:)


Tenhle slogan se letos na veggie parade bohužel neskandoval, protože prý loni nebyl kolemjdoucími dobře přijat. Nemůžu si pomoct, ale mně to nepřijde konfliktní, mně to přijde vtipné. Ale chápu, lidé si neradi přiznávají, že pojídání masa je prakticky vražda, a proto radši obviní nás, že jsme agresivní.
Každopádně i bez toho byl pochod super. Sice některé skandované slogany mi přišly divné, ale nic není dokonalé. Docela se divím, že dneska můžu bez problémů mluvit, skandovat celý průvod tak, aby mě slyšel každý, je poměrně náročné. Takže i když mluvit můžu, jsem ráda, že nemusím.
Nevěřím moc, že by průvod "pošahaných" veganů někoho donutil se nad svými stravovacími návyky zamyslet, ale i tak z toho mám dobrý pocit.
Poznala jsem potvůrku a rozhodně se těším na další shledání.
Dostala jsem typ na vegetboty, takže až příště budu potřebovat, tak si tam možná i vyberu.
Těším se na příští ročník, protože jsem si jistá, že bude ještě lepší.

4. června 2012

HURRAW!


Tak jsem si objednala veganské balzámy na rty HURRAW! a dnes jsem si je byla vyzvednout na poště.
Sice mi balzámy na rty vydrží vždycky hrozně dlouho (co s tím ženské sakra děláte, že máte spotřebu třeba jeden na měsíc?), klidně i přes půl roku, ale nemohla jsem se rozhodnout který si vybrat, tak jsem si koupila rovnou tři. A kdyby nestály 119 korun nebo bych měla větší spotřebu, koupila bych si jich mnohem víc.
Vybrala jsem si kokos, višeň a chai masala.
Všechny nádherně voní, i když masala nejspíš nesedne každému. Je to dost specifická vůně, ale já jsem masala čaj vždycky zbožňovala a protože jako veganka už si ho nedám, tak si to vynahradím alespoň takhle.
Zatím jsem vyzkoušela jen višňový. I když má rudou barvu, nebarví, což by mi nevadilo, ale obejdu se bez toho. Na rtech zanechá vrstvičku, která tam vydrží i několik hodin (mně vydržela asi tři hodiny, ale nesmíte u toho jíst), což je příjemné překvapení, běžné balzámy se mi vždycky hned vpijí a nevydrží.
Navíc oceňuji, že jsou raw a organic, protože přiznejme si to, většina toho balzámu skončí v žaludku.
Rozhodně doporučuji ke koupi - jsou veganské, nejsou testované na zvířatech a jsou prostě k sežrání.
Takže děkuji potvůrce, že mi o nich kdysi v komentářích napsala, a Beátě, že mi je tímto článkem připomněla.

2. června 2012

Veggie parade

Pokud příští sobotu budete v Praze a nevíte, co dělat, přijďte na pochod veggie parade. Nemusíte být ani vegani či vegetariáni, prostě jen přijďte a buďte tolerantní.
Já se budu účastnit letos poprvé, takže nevím, co přesně od toho mám očekávat, ale protože znám některé pořadatele, už teď se těším na příští týden. A navíc se poznám s potvůrkou. Takže rozhodně to zní jako akce, na které by člověk neměl chybět (já tedy rozhodně ne).
Pokud máte ale s vegetariánstvím nebo veganstvím problém, radši zůstaňte doma. Alespoň jeden den v roce nám dejte odpočinout od "normálního" pohledu na svět.

17. května 2012

Benefiční koncert Surya

V pondělí jsme byli na benefičním koncertě občanského sdružení Surya.
Surya postavila v jedné himalájské vesnici ve výšce větší než 4000 m.n.m. školu vytápěnou sluneční energií pro tamější děti a teď se ji snaží udržet v provozu.
Už jsem o tomhle projektu četla asi před rokem nebo dvěma ve škole, ale ráda jsem si to tímto připomněla. Nutí mě to přemýšlet o tom, že bych možná jednou ráda odjela někam mimo civilizaci pomáhat něco stavět, případně pomáhat s čímkoliv jiným. Otázkou je, jestli na to někdy budu mít dost odvahy. Bojím se, že jsem srab. Ale třeba sama sebe překonám.
Večerem provázel Jaroslav Dušek (a to byl vlastně hlavní důvod, proč jsme tam šli), hrála kapela Sousedi, zpívala tam nějaká slečna jazykem, kterému jsem nerozuměla a bála jsem se, že asi usnu. Dražily se fotky, což není tak úplně věc, které bychom se jako chudí studenti mohli účastnit. Nakonec hrála Lenka Dusilová a kdybych nebyla alergická na zpívající ženy (nemůžu za to, vysoké tóny mi drásají uši, takže zpěvaček, které jsem schopná poslouchat je jen velmi málo), nejspíš by se mi líbila.
Hrozně se mi líbilo, že Dušek chodil po betlémské kapli, kde mě mrzly nohy v lodičkách, naboso. Jo, už je někde úplně jinde a já doufám, že se tam taky někdy dostanu.

9. května 2012

Jak vypadá dobrý život?

Jsem z větší části obklopená lidmi, kteří smýšlejí alternativně nebo alespoň celkem rozumně, a tak si říkám, že to s těmi lidmi není tak hrozné. Jenže pak přijedu domů a dostanu se mezi "normální běžné" lidi. A pak si říkám, kam ten svět spěje.
Dneska jsem si vyslechla rozhovor mezi mamkou a její známou.
"A ta její sestra zhubla dvaadvacet kilo, jenže to k tomu cvičení ještě drží nějakou dietu, nemůže ani pít alkohol. Co z toho života může mít, když nic nesmí?"
A já se ptám, co vlastně určuje to, jestli ze života něco máme? Vážně stojí život té paní za nic, když nepije a drží dietu? A stojí můj život tak za prd, když skoro nepiju a nemůžu si dát pořádnej flák masa s knedlíkem a zelím? Já svůj život hodnotím celkem pozitivně, ale pro okolí jsem asi vážně vyšinutá a se životem na houby.
Přepadá mě pocit, že tihle lidé ztratili nějaký cíl, za kterým by šli, jsou vdané/ženatí, mají děti, dům a už není o co usilovat. A tak se musí občas opít a dobře se najíst, protože jinak by ten život za nic nestál.
A já se bojím toho, že bych tak mohla dopadnout taky. Nechci ztratit smysl života, jen se plácat mezi prací, rodinou a chvilkovým vypnutím v podobě alkoholu. Budu si muset nakreslit velký motivační plakát, zarámovat ho a pověsit nad postel, abych neustále někam směřovala a neustrnula na místě, kde bych nevěděla, co dělat.

17. dubna 2012

Můj soukromý měsíc

Dokumentární film, který pojednává o tom, jak naše společnost nahlíží na něco tak přirozeného, jako je menstruace. To, co dělá ženu ženou, je v naší společnosti považováno za něco, za co bychom se měly stydět. Něco, o čem bychom neměly mluvit, měly se tvářit jako by nic takového neexistovalo, kdyby to nebylo barbarské, nejraději by nás během našich soukromých dní zavřeli do izolace.
Přitom na menstruaci není nic, za co bychom se měly stydět, co bychom měly utajovat. Měly bychom být hrdé, že můžeme menstruovat, dává nám to sílu, vždyť díky tomu, že jsme schopné menstruovat, jsme schopné dát vzniknout novému život, proč bychom se za to měly stydět?
Film se snaží říct, že menstruace může být i příjemná, pokud to tak žena chce a dokáže si vážit svého těla.

7. dubna 2012

Menstruační kalíšek

Konečně jsem si pořídila menstruační kalíšek a prožila s ním první cyklus a protože jsem z něj upřímně nadšená, tak se o to chci s vámi podělit.
Koupila jsem si Mooncup B. Kdybych se měla rozhodovat znovu, zřejmě bych sáhla po Lunette, protože by měl být měkčí a tudíž předpokládám, že zavádění by bylo trochu snazší. Alespoň první dva dny bylo zavádění nepříjemné, protože kalíšek má dost výrazný kraj a je tužší, než by měl být ten od Lunette, ale pár dnech už mi to tak hrozné nepřišlo.
I když bylo zavádění trochu nepříjemné, během nošení si nemůžu vůbec stěžovat, vůbec jsem nevnímala, že mám menstruaci, žádné obavy z protečení, žádný zápach, přemýšlení, jestli už bych měla tampon vyndat nebo jestli ještě chvíli vydrží. Prostě normální den jako každý jiný.
První dny jsem kalíšek vylévala třikrát denně, ke konci už jen ráno a večer.
Jsem ráda, že jsem se konečně rozhoupala, si ho pořídit a už se ho nikdy nevzdám.

24. března 2012

Saloos květinová pleťová voda a odličovací olej

Tak mi konečně došla pleťová voda a odličovací mléko a já jsem si pořídila netestovanou náhradu od saloos. Květinovou vodu jsem si vybrala Lemon tea tree a olej Tea tree-manuka.
A moje hodnocení?
Co se týče pleťovky, jsem nadšená, krásně voní, má rozprašovač, takže se nemusím bát, že mi ujede ruka a já si vodičku vyliji třeba do kafe (znáte to, po ránu člověk nestíhá, takže si jednou rukou čistí zuby, druhou čistí obličej a ústa si vyplachuje kafem).
Odličovací olej je ale hrůza. Ta vůně je příšerná. A koupit si na odličování olej taky nebylo moc chytré, po aplikaci mám pocit opatlanosti, ulepenosti. Navíc je dobré se před odličováním převléct (nebo nejlépe úplně svléct), protože si nechci zničit oblečení, že jo. A pokud se chci jen přemalovat a hned zase vypadnout, tak to taky není úplně výhodné. V tomhle případě při příštím nákupu sáhnu jinam (možná zvolím Lush), tohle už nechci.

19. března 2012

Když řeknu, že jsem vegan.

Tak mě napadlo sepsat různé argumenty a dotazy, které se na mě hrnou, pokud se někde zmíním o svých stravovacích (a nejen stravovacích) návycích, případně kam se taková debata zvrtne.
  • Živočišné bílkoviny ničím nenahradíš.
  • Budeš nemocná.
  • Kdybychom ta zvířata nejedli, tak by vyhynula.
  • Pokud nebudeme jíst my je, budou jíst oni nás.
  • V přírodě se zvířata taky mezi sebou pojídají.
  • Tím, že budeš jíst vajíčka a mléčné výrobky, přeci nikomu neubližuješ.
  • Tak mě je těch zvířat taky líto, ale když já bych bez masa žít nemohl.
  • Jako ať si ti vegani dělají, co chtějí, ale za to, že tím trápí děti, bych je pozavíral.
  • Kdyby se kráva nedojila, tak by jí to vemeno prasklo.
  • Lev taky loví zvířata a nemá kvůli tomu výčitky.
  • No jo, ty musíš vždycky nějak vybočovat.
  • A já jsem si vždycky myslel, že ty jsi docela rozumná.
  • Když na ty záběry z jatek a velkochovů se nesmíš koukat.
  • A příště nám budeš tvrdit, že nás práškují z letadel, ne?
  • A to nemůžeš ani šunku? Ani ryby nejíš? A co masový vývar, to taky ne?
  • Kde bereš bílkoviny/vápník/železo?
  • A proč provádíš takový bláznivý věci?
  • Ale já si kupuji věci v BIO kvalitě.

Dál už mě nic nenapadá, ale pokud vás napadne něco originálního, co jsem ještě neslyšela/nečetla, sem s tím. Ráda se pobavím.

28. února 2012

Až vyrostu...

Když jsem byla malá, mohly mi být tak tři čtyři roky, měli jsme doma, nevím proč, bílý závoj. A já jsem chtěla být nevěsta, až jednou vyrostu. Dneska už mě tenhle nápad naštěstí moc neláká.
Když jsem začala chodit do školy, měla jsem ráda naši paní učitelku (nevím, možná jsem byla divná už tenkrát). A tak jsem chtěla být učitelka.
Asi v osmi letech jsem chtěla být právnička. Neptejte se mě, jak jsem k tomu tehdy přišla, já vážně nevím.
V páté třídě jsem začala chodit na dramaťák, takže jsem chtěla být herečka.
Asi v sedmičce nebo osmičce se mi zalíbila myšlenka, že by ze mě byla fotografka.
Tou dobou jsem přemýšlela, že by ze mě mohla být ekonomka, ale to mě naštěstí rychle přešlo, neboť jsem si řekla, že ekonomů je všude plno, tak proč přidávat dalšího.
Když se v devítce podávaly přihlášky na SŠ, neměla jsem tušení, kam jít. Jedna možnost padla na gympl. Spolužačka sháněla někoho, kdo by s ní šel na stavárnu, a tak jsem se tam jela podívat. Po čtyřech letech otvírali obor geodézie. Neměla jsem ani páru, o co jde, ale přesto jsem si tam dala přihlášku a vystudovala to. Když jsem si podávala přihlášku na VŠ, věděla jsem, že chci být geodetka.
V prváku na vysoké se mi začaly líbit předměty, které byly zaměřené spíš na počítače (linux a databázové systémy). A tak jsem se poměrně ráda nechala zlanařit na geoinformatiku. S tím, že geodézii můžu dělat vždycky, jsem z geodézie zdrhla. A doufala jsem, že by ze mě mohla být geoinformatička.
Teď bych si měla podat přihlášku na magisterské studium. Podám si ji opět na geoinformatiku, protože studovat tenhle obor mě hrozně baví. Uplatnění by tu bylo. Ale já si nejsem jistá, jestli to skutečně dělat chci. Momentálně mě asi nejvíc láká být knihovnicí nebo si pořídit vlastní krámek s fantasy a sci-fi literaturou.
A co budu dělat za dva roky, až dostuduji? Kdo ví?
A čím jste chtěli být vy, až vyrostete? Splnilo se vám to? Děláte to, co chcete a co vás baví?

25. února 2012

Průvodce netestovanou kosmetikou aneb jak to dělám já potřetí

Tak se vracím s pokračováním o netestované kosmetice. Dneska to bude o dekorativní kosmetice. S líčením jsem pořád začátečník samouk, takže ještě nemám vše, co bych nejspíš potřebovala, ale snad nezapomenu na nic, co by se mohlo hodit.



Ať už jste zvyklé používat podkladový krém pod make-up nebo make-up nepoužíváte, ale toužíte jen po sjednocení barvy pleti, doporučují podkladové krémy od lush. Vyrábí se v pěti odstínech a 20g stojí 375 korun. Já jsem kdysi dostala vzorek a na sjednocení barvy pleti to nebylo špatné. Smíchala jsem si to s běžným hydratačním krémem a nanesla. Podle množství krému si můžete zregulovat, jak výrazná barva krému vznikne a navíc můžete jednotlivé krémy míchat mezi sebou.

Před dvěma týdny jsem měla narozeniny a usoudila jsem, že už vážně nejsem nejmladší a tak by zřejmě nebylo špatné začít se občas trochu líčit. Volba padla na kosmetiku od Lily Lolo.

Žlutý korektor na kruhy pod očima. Bez problémů s ním ale zamaskujete cokoliv. Teda zamaskujete... Pokud máte na obličeji velký vystouplý rudý beďar, tak po aplikaci budete mít na obličeji pořád velký vystouplý beďar, ale alespoň nebude svítit na kilometr daleko a volat: "Koukněte se na mě, jsem velkej hnusnej beďar!" Ale víc od korektoru asi očekávat nemůžeme, že.

Mám světlý make-up blondie, ale na přesném odstínu u minerální kosmetiky tak moc nezáleží. Speciálně jsem si ho šla koupit do prodejny, abych si neobjednala špatný odstín, ale po aplikaci dvou různých odstínů jsem neviděla rozdíl a i prodavačka mi potvrdila, že se odstín celkem přizpůsobí. Takže pokud si jako bledule nevyberete tmavý odstín, tak asi nemusíte ani moc vybírat. Já si ho příště už objednám přes internet.

Pudr jsem si pořídila matný, ale asi si v brzké době pořídím i hedvábný. Sice nevím, jestli to funguje, ale láká mě to. Pudry jsou bílé, ale nebojte se toho. Jsou průhledné, takže vám nevytvoří na obličeji vápenný vzhled.

Pořídila jsem si k tomu i Lily Lolo štětce a i když jsou z umělého vlasu, jsou velmi příjemné. Sice jsem nikdy v ruce přírodní štětce ani nedržela, ale zkusila jsem si jemnost srovnat se svými vlasy a ty štětce jsou prostě super. Příjemně měkoučké, hebké. Je radost s nimi make-up aplikovat. Štětec vlevo je kabuki na make-up, uprostřed na korektor a vpravo na pudr.

Časem od této značky dokoupím ještě bronzer, oční stíny a tužku na oči. Ale oči si moc nelíčím, maximálně poslední dobou používám řasenku, kterou Lily Lolo bohužel nevede.

Řasenku mám zatím ještě v zásobě, ale až mi dojde, koupím si zřejmě od 100% pure. Tady si nejspíš pořídím i rtěnku, až mi dojde. Od téhle značky se dá pořídit i make-up, krémy, šampony a minule jsem na něj zapomněla, ale mají i balzám na rty.

Nehty si nelakuji, ale co bych pro vás neudělala. Po dlouhém hledání se mi podařilo najít netestované laky na nehty od sparitual. Výběr barev se mi zdá poměrně široký, ale to asi záleží na úhlu pohledu. Laky tedy nejsou z nejlevnějších, ale samozřejmě je to o prioritách. Když vidím některé slečny s desítkami laků, které nemůžou ani zvládnout vypotřebovat, tak to si radši pořídím jen dva odstíny, které budu nosit.

Mají i podlaky, nadlaky a já ani nevím, co všechno bych měla hledat, takže si tam případně pohledejte samy.

To je zatím asi vše, jako vždy, pokud vám tu něco chybí, dejte vědět v komentářích, pokusím se to zařadit do příštího článku.

24. února 2012

pro-ana blogy

Pokud jsi sem omylem zabloudila, protože přemýšlíš, že by ses stala pro-ana, prosím tě, nedělej to. Zhubnout se dá i jinými způsoby, než hladověním a odříkáním. Já jsem zhubla za půl roku 10 kilo bez hladovění a odpírání.
Promluv si s mamkou o tom, že si připadáš tlustá a chtěla bys zhubnout. Vysvětli jí, jak se cítíš a že ti to vadí a chceš s tím něco dělat.
Řekni jí, že nebudeš jíst k obědu s ostatními omáčku s knedlíky, ale dáš si raději obří zeleninový salát. Nebo si tu omáčku klidně dej a ten salát si dej k večeři. Snídej ovoce, protože pročišťuje organismus a je to šetrnější a zaručenější než všechna projímadla. Snaž se jíst tak, abys neměla hlad, ale nepřejídej se. Zorganizuj si jídelníček tak, aby 70% tvořilo syrové ovoce, zelenina a ořechy (těch ne moc, tak hrst denně na doplnění vápníku). A nevynechávej listovou zeleninu. Pročti si nějaké knížky nebo weby, které se zabývají vitariánstvím, kde se dozvíš vše o syrové stravě. Tímto způsobem můžeš zhubnout i rychleji než za půl roku, já jsem to nedodržovala úplně přesně, a můžeš zhubnout i víc, já pořád ještě hubnu. Navíc si nebudeš muset dělat hlavu, že sis dala zmrzlinu se šlehačkou, protože ovoce a zelenina dokáží hodně a nepoznáš to.
Myslím, že při pravidelném dodržování tohoto způsobu stravování, jsem hubla asi půl kila za týden, pak jsem to přestala tak striktně dodržovat a hubnutí se zpomalilo. Ale pořád hubnu.
Pokud má tvoje mamka taky nějaké to kilo navíc, zkus jí navrhnout, že můžete zhubnout spolu, udělejte si z toho zábavu. Klidně si zapisuj, co jíš, ale nepočítej kalorie. Po ovoci ani zelenině se netloustne. Vykašli se na to, že je v ovoci cukr, doplní ti energii, ale nepřibereš po něm ani deko. Važ se maximálně jednou denně, nejlépe ráno hned jak vstaneš, víckrát to nemá cenu.
Budeš štíhlá, plná energie, zdravá. Jako pro-ana budeš hubená, ale nebudeš hezká ani zdravá. Budou se ti lámat nehty, padat ti vlasy, kazit zuby. A to není pěkné a určitě to není to, co bys chtěla.
Mnou uvedenou metodou nezhubneš tolik, aby ti trčely kosti, ale budeš příjemně zdravě štíhlá, nebudeš už "ta tlustá kráva", ani se z tebe nestane "ta nechutně vychrtlá". Budeš "ta pěkná štíhlá holčina". A to přeci stojí za to, ne?
Nejsem ani jsem nikdy nebyla anorektička, takže nevím, jaké to je, ani si to neumím představit. Ale umím si představit pár situací, které k tomu mladou dívku můžou dohnat. Taky jsem byla vždycky koule a doma (a nejen doma) si do mě rádi rýpli, že mám velký zadek, že jsem tlustá a podobně. A i když jsem se tvářila, že je mi to šumák, pěkně mě to štvalo. Naštěstí jsem nikdy nepodlehla, ale chápu, že jsou určitě dívky, které toho začnou mít dost. A dokáži si představit i dost jiných situací, které k tomu můžou vést.
Konec části věnované náhodným návštěvnicím.

Teď obecně o těchto blozích.
Když jsem narazila na první blog tohoto typu, docela mě to vyděsilo. Když jsem si zadala do googlu pro-ana, vyděsilo mě to ještě víc. Takových blogů mi to našlo hned několik. Většina z nich nefunguje dlouho, pár měsíců a pak příspěvky končí, doufám, že je to tím, že těm dívkám někdo pomohl nebo že si samy uvědomily, že tohle není řešení. Na tu druhou možnost ani nechci pomyslet.
Co mě však děsí ještě víc, jsou komentáře, ve kterých pisatelé útočí na autorky blogů, nadávají jim do krav, blbek a podobně. Ty holky se pak stáhnou ještě víc do sebe a budou mít pocit, že jim nikdo nerozumí a že jim nezbývá už nic, kromě vidiny krásného(?) těla.
Tyto blogy vnímám jako volání o pomoc. Myslím, že ty slečny chtějí, aby jim někdo pomohl, aby je vyslechl, aby jim řekl, že jsou hezké.
Myslím, že velkou měrou za tohle můžou rodiče. Ať už tím, že nechají svojí dceru jíst tak, aby se z ní stala koule, nebo tím, že pokud má třeba jen pár kilo navíc, tak ji na to neustále netaktně upozorňují. Že si neudělají čas, aby se jí věnovali.
Přeji těm slečnám, aby se našel důvod, proč toho nechat, aby si nemusely procházet tím, čím si prošly mnohé před nimi. Snad budou mít víc štěstí.

18. února 2012

DIY - kanzaši kytka

Dnes jsem si pro vás připravila návod na japonský skládaný květ kanzaši. Vlastně jsem si ho připravila spíš během své nepřítomnosti, protože jsem neměla nic lepšího na práci. Přiznávám, že jsem na tom notebooku prostě závislá. Celé dny si číst je sice fajn, ale dělat jenom to nejde. Na to, abych šla do práce, byla venku až přílišná kosa. Školu mám dva dny v týdnu a to ještě jen v případě, že za jeden den počítám ty dvě hodiny, na které se tam objevím. Na druhou stranu jsem za ten týden a půl stihla tolik věcí, které bych normálně dělala asi tak 2 měsíce. A jednu z těch věcí vám teď ukážu.

Na jeden květ budete potřebovat:
  • kus látky (můžete rozstříhat třeba staré triko, o kterém víte, že už ho nepoužijete),
  • nůžky, 
  • pravítko 
  • špendlíky,
  • jehlu a nit,
  • lepidlo na textil (nebo nějaké jiné, se kterým se dá lepit látka, možná by posloužil i herkules),
  • korálky,
  • případně náprstek.

Vystříhejte si z látky 6 až 8 čtverců o velikosti 5 cm (tuhle velikost jsem použila na tenhle květ, pokud chcete květ o jiné velikosti, čtverce zmenšujte či zvětšujte po libosti). Průměr květu odpovídá přibližně hraně jednoho čtverce. Počet čtverců závisí částečně na gramáži použité látky, pokud použijete měkkou látku, můžete jednotlivé okvětní lístky přizpůsobit, já jsem použila bytovou látku z IKEA a tam už to přizpůsobování moc nejde, takže jsem místo zamýšlených 6 lístků použila 7.

Látku přeložte úhlopříčně napůl.

Rohy u delší strany přiložte k prostřednímu a sešpendlete.

Květ otočte a přebytky látky ohněte dovnitř, druhý přeložte přes první a špendlíkem přichytněte.

Zopakujte pro všechny okvětní lístky.

Připravte si nit, pokud možno v odpovídající barvě látky. Já jsem měla jen bílou a uznejte, že to nevypadá úplně precizně. Ale ve výsledku nic vidět není a protože jsem si jí dělala pro svou potřebu a nikomu jí nechci prodávat, tak to zas tak moc nevadí. Pokud ale jste puntičkářky, doporučuji si tu správnou barvu někde sehnat.
Sešijte "špičku" okvětního lísku.

Sešijte přebývající kraje látky k sobě (nechci vás podceňovat, ale nepřišívejte ten kraj ke zbytku květu, skutečně sešijte jen ty kraje).

Takhle vypadá výsledný okvětní lístek.

Dejte je vedle sebe a pokud máte pocit, že je lístků málo a že nepůjdou moc přizpůsobit, přidejte ještě jeden.

To je lepší, ne?

Sešijte lísky za kraj k sobě.

Mezi okvětní lístky naneste lepidlo. U toho textilního, které jsem použila já, se má asi minutu nebo dvě počkat a pak k sobě slepované části přitisknout.

Připravte si korálky, kterými budete chtít květinu ozdobit (a zamaskovat tu patlaninu uprostřed).

Doprostřed květu jsem nanesla lepidlo a po chvíli na něj přichytila korálky.
Co na to říkáte?

6. února 2012

Průvodce netestovanou kosmetikou aneb jak to dělám já podruhé

Tentokrát bych se ráda věnovala péči o pleť. Zde mám asi největším mezery, protože mám ještě přípravky z dřívějška. O to by to mohlo být pro vás zajímavější, protože tu bude vždy větší množství přípravků, nad kterými budu v budoucnu uvažovat.

Na čištění pleti používám dark angels od lush. Pokud máte citlivou pleť, doporučovala bych se poohlédnout po něčem jiném, možná po angels on bare skin. 100g stojí 250 korun a vydrží to hrozně dlouho. Zvlášť, pokud jste takoví flákači jako já. Dle mé spotřeby a frekvence užívání odhaduji, že při používání jednou týdně vydrží přibližně rok.

První věc, která mi chybí, je pleťová voda. Až si budu nějakou pořizovat, zřejmě se budu rozhodovat mezi měsíčkovou mastí od Lavery a meduňkovou vodou od saloos.
Lavera má certifikát BDIH a Vegan, takže této značky snad není nutné se obávat. Za 50ml zaplatíte něco přes 200 korun.
Saloos má certifikát CPK. 100ml vyjde na 120 korun. Vzhledem k ceně se asi přikloním k téhle.

Pleťové krémy jsou další věcí, kterou nemám netestovanou. Nikde jsem nenašla rozdělení na denní a noční krémy, ale na tom já si stejně moc nezakládám. Zřejmě si tedy koupím jeden, který budu používat v obou případech.
Jako favority jsem si zvolila dva krémy od lush - imperialis a celestial. Pak krém s vitamínem E od Jason a hydratační krém od Lavery.
Ty krémy od Lush stojí od 450 do 500 korun za 45 ml. Ten první je pro normální a smíšenou pleť, ten druhý pro citlivou, což sice nemám, ale už teď jsem se asi zamilovala do vůně vanilky (já vím, že krém se má vybírat podle jiných kritérií, ale můžete mi to mít za zlé?).
Jason krém stojí do 200 korun za 113g. Jason má HCS certifikát.
Lavera stojí něco přes 300 korun za 30ml.
Když koukám na ty ceny, asi vyhraje Jason.

Dále tu máme oční krém. Ten mám, nečekaně, od lush - enchanted eye cream. Stojí 475 korun za 50ml, což je na oční krém poměrně velké množství, které vydrží dlouho. Neodvažuji se hádat jak dlouho, ale vzhledem k tomu, kolik toho krému asi tak spotřebujete (moc ne) a kolik ho je, to vidím na rok minimálně. Není veganský (obsahuje medovou vodu), pokud vám na tom tedy záleží, zapátrejte jinde.

Pro odličovací přípravek se budu muset taky teprve rozhodnout. Mezi kandidáty řadím 9 to 5 od lush, meduňkový odličovací olej od saloos a měsíčkový čistící gel od lavery.
9 to 5 stojí 195 korun za 100ml, můžete koupit i větší, 250ml.
Se saloos se vejdete do stovky za 50ml a opět můžete pořídit větší balení.
Za laveru zaplatíte přes 200 korun za 75ml.

Poslední, co mě napadá, jsou balzámy na rty. Vybrala jsem double choc od lush, bambucké máslo od soloos, balzám na rty s bambuckým máslem od urtekram a jahodový balzám od lavery.
Za lush balzám dáte 225 korun za 10g.
U saloos asi 80 korun za 19ml.
Urtekram má 4g a stojí přes 100 korun.
Lavera vyjde do 100 korun za 4,5g.
Výhoda posledních dvou je, že je nemusíte nanášet prstem, takže je můžete nanést kdekoliv a kdykoliv.
Pokud nejste příliš útlocitní a věříte (jako já), že trocha špíny vás nezabije, nebo si před použitím prostě vždycky dojdete umýt ruce, můžete použít klidně i ty první dva.
Pokud jste vegani, v úvahu přichází z těchto výrobků pouze ten od lush. Urtekram a lavera obsahují včelí vosk, saloos lanolin. Nechtělo se mi to dál dohledávat, takže pokud zapátráte, možná i mezi těmito značkami najdete výrobky vhodné pro vegany.

Zběžně jsem se u všech výrobků podívala na složení a kromě těch, u kterých jsem to uvedla, by měly být všechny vhodné i pro vegany. Ale pokud na tom trváte, raději se ještě podívejte sami.
Zapomněla jsem na něco, co byste chtěli vědět? Jestli ano, nechte mi komentář, zahrnu to do dalšího pokračování.

Dodatek: Našla jsem veganské netestované oční krémy od 100% pure. 2 jsou veganské, 1 vegetariánský. Jsou sice dražší než ten od lush, ale pořád jsou levnější než některé testované (mám jeden od clinique a ten stál přes sedm stovek).

5. února 2012

Průvodce netestovanou kosmetikou aneb jak to dělám já

Před pár dny psala potvůrka o netestované kosmetice, což mě přivedlo k myšlence sepsat kosmetiku, kterou používám já. O kosmetice s certifikátem BDIH se všude uvádí, že není testovaná na zvířatech. Pokud si přečtete podmínky na oficiálních stránkách tohoto certifikátu, najdete tam zašantročenou poznámku o tom, že třetí strany testovat mohou. Takže BDIH jsem ze seznamu vyloučila, i když ne u všech značek to možná je právem.
Jako alternativu k BDIH jsem našla české certifikáty CPK a CPK BIO, které má například saloos. Zde jsem žádnou zastrčenou poznámku nenašla, tak snad je to skutečně bezpečné.
A samozřejmě nikdy neuděláte chybu, pokud bude mít kosmetika certifikát HCS. Tady je seznam značek, které HCS mají.
Předem se přiznám, že ne všechna kosmetika, kterou používám, je netestovaná. Má to dva důvody. Vegankou jsem přibližně půl roku a některé výrobky mám ještě z doby před tím (odličovač, denní a noční krém, pleťovou vodu, pastu na zuby s BDIH certifikátem, tělové mléko). Druhý případ je prací prášek. Oblečení si vozím prát domů. A prát si svoje oblečení extra v netestovaném pracím prostředku je k přírodě méně šetrné, než když si vyperu s ostatními členy rodiny v testovaném prášku. A rodiče těžko přesvědčím o tom, aby pořídili něco netestovaného.
Napíšu vám alespoň, pro co se zřejmě budu rozhodovat, až mi dojdou zásoby.
Rozdělím to na více článků a dneska se podíváme na naprostý základ, bez kterého se neobejde zřejmě žádná žena a ani většina mužů.

Protože mi pasta dochází, už jsem si pořídila tuto, má HCS certifikát a chutná sice o něco líp než běžné pasty na zuby, ale ta bylinná BIODENT, kterou jsem měla doteď, byla lepší. Měla však jen BDIH, takže u té Jason přeci jen zůstanu. Koupit jí můžete například tady. Je sice dražší, ale je to větší balení, takže nějaký ten měsíc vydrží.

Lush šampuky. Soak and float, Jumping juniper a New. Mýt si s nimi vlasy je snadné, namočíte vlasy, párkrát přejedete pukem po vlasech, napěníte a opláchnete. Rychle si na to zvyknete. Nedávno jsem byla nucena si umýt vlasy normálním tekutým šamponem a zjistila jsem, že už si nepamatuji, jak se to dělá.
První 2 mám odzkoušené, ten první je proti lupům a šeredně páchne. Ale zklidňuje a lupů mám přeci jen o něco méně. Ten druhý je na mastné vlasy a voní nádherně. Ale i tak jsem si musela mýt vlasy obden, takže tady žádný pokrok nevidím. Ten třetí jsem si koupila v pátek, vůně mi úplně nevyhovuje, ale asi si zvyknu. Měl by být proti nadměrnému padání vlasů, tak snad to alespoň trochu zabere.
Vydrží neskutečně dlouho, 3 puky mi vydržely déle než rok. Takže i když jeden stojí víc než dvě stovky, máte ho na dlouhou dobu. Až si budete přát, ať už se konečně vymydlí, protože budete chtít vyzkoušet další.

Kondicionér veganese. Opět Lush. Ta nejmenší lahvička mi vydržela 4 nebo 5 měsíců.

Sprchový gel a tekuté mýdlo z Marks&Spencer s kokosovou vůní. Stojí pár korun, takže tady se nikdo nemůže vymlouvat, že je to příliš drahé.
A to je pro dnešek vše, pokračování příště.
Používáte netestovanou kosmetiku? Jakou? A co by vás případně ještě zajímalo?

4. února 2012

Margaux Fragoso - Tygře, tygře

Co se tohohle příběhu týče, jsou moje pocity velmi rozporuplné. Kdyby se jednalo o vymyšlený příběh, byla bych nadšená. Protože se jedná o paměti, je mi z toho trochu špatně.
Autorka zde vypráví o tom, jak byla zneužívaná starším mužem. Matka byla psychicky nemocná a z jejího otce je mi víc špatně než z toho muže, kterým byla zneužívaná. Náznaky tam byly a myslím, že jich bylo dost k tomu, aby se s tím dalo něco dělat, pokud by šlo o normální rodinu.
Jenže matka takové věci vidět zřejmě nechtěla, protože jako malá byla sama zneužita, navíc byla neustále pod vlivem prášků.
Otci šlo především o to, co si o nich povídají ostatní. Proto všude tvrdil, že ten muž, se kterým Margaux tráví tolik času je rodinný příbuzný. Své dceři neustále tvrdil, že je k ničemu, že ji nenávidí, že mu zničila život, že s ní nechce mít nic společného. A pak se divil, že ho neposlouchá a nechce s ním nic mít.
Protože je kniha psána z pohledu Margaux, tak Peter, muž který ji zneužíval, zpočátku vypadá jako jediný, komu na ní skutečně záleží. A možná tomu tak skutečně bylo.
Tahle kniha mi zůstane v hlavě asi ještě hodně dlouho. Myslím, že by si to měla přečíst každá matka. Povinně by to měli rozdávat po porodu všem ženám, aby věděly, co se může stát. Že zneužívání nemusí být vždy zcela proti vůli a že dívka to může podstupovat v podstatě dobrovolně, protože tomu dotyčnému nechce ublížit.
Za mě má tahle kniha rozhodně 100%. A doporučuji k přečtení všem.

28. ledna 2012

Veganství jako módní doplněk

Ze všech médií se hrnou články na téma "Veganství - nový módní trend". Pokud jste na žádný ještě nenarazili, tak například tady, tady nebo tady.
Zaráží mě, že veganství je v první řadě považováno za módní výstřelek. Vážně je tak těžké připustit, že lidé, kteří se pro veganství rozhodnou, to nedělají kvůli módě? Vážně nikdo z těch lidí, kteří ty články píší, si nedokáže připustit, že to, co se se zvířaty děje, je přinejmenším divné, a že tedy ti, kteří se na tom odmítají podílet, to dělají z etických důvodů? Že je to způsob, jak vyjádřit nesouhlas?
Napadá mě mnoho snazších způsobů, jak se stát moderním člověkem, než se částečně vyčlenit z kolektivu. Nebudu nikomu nalhávat, že nikdy nemám problémy s odoláváním obyčejnému jídlu. Když přes celý byt voní bábovka nebo když je celá lednička narvaná "běžným" jídlem a zelenina je schovaná až v horní polici a já si musím stoupat na špičky, abych si mohla vzít papriku. Skutečně se tomu občas odolává jen stěží. Jako módní výstřelek si představuji teda úplně něco jiného, než si odpírat některé potraviny z důvodů, kterým nevěřím.
To, že mnoho slavných osobností se stává vegany, může být pro některé lidi ten první krok, aby si o veganství něco zjistili, ale rozhodně to nemůže být důvod jediný. Pokud se stanete vegany, musíte počítat s různými útoky na svou osobu, s "odbornými" radami na téma zdravá výživa (nejčastěji od lidí, kteří se tím sami neřídí), se zesměšňováním vás nebo vašeho přesvědčení. Na to je potřeba mít pevné nervy a rozhodně si nevystačíte s argumentem, že ten nebo onen je taky vegan. Takhle to nefunguje.
Navíc to není jen o tom, co člověk "nesmí" jíst (jako by nám to snad někdo zakazoval). Znamená to najít si kosmetiku, která se netestuje na zvířatech. Najít kvalitní nekožené boty. Odmítnout zoologické zahrady a cirkusy. Ujasnit si, jestli se srovnáte s nákupem vlněného kabátu nebo ne (jestli sníte o tom, že když se ovečky nejí, tak se mají určitě dobře a zachází se s nimi jako v bavlnce, sněte dál).
Takže ne, veganství není módní výstřelek, je to životní postoj a přesvědčení. A pokud se skutečně najde někdo, kdo to dělá pod vlivem módy, tak to velmi brzy poznáte, protože u toho moc dlouho nevydrží.

24. ledna 2012

Super size me

McDonald's. Milujete nebo jste zarputilými odpůrci? Věříte, že se tím můžete normálně živit, aniž by vám to ublížilo, nebo zastáváte názor, že je to něco, co by se mělo zakázat? Říkáte si, že jednou za čas vám to nemůže ublížit? Jednou za čas vám to nejspíš neublíží, na druhou stranu vám to nic nedá.
Ať už se řadíte ke kterékoliv skupině, tohle si pusťte. Dokument o tom, jak nebezpečné tohle "stravování" může být, pokud se tak stravujete příliš často.
Morgan Spurlock měl tolik odvahy, že se měsíc stravoval pouze u McDonald's. Kontrolovali ho po celý měsíc 3 lékaři, všichni ho před koncem nabádali, ať toho nechá. Všichni 3 se obávali možných následků, které by to pro něj mohlo mít. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by to mohlo být až tak nebezpečné.
Podívejte se a sami usuďte, jestli máte tohle zapotřebí.

21. ledna 2012

Černobílý svět


Amerika, šedesátá léta minulého století. Rasismus není něco, za co by se měl člověk stydět, naopak je to více než žádané. Každý přece ví, že s černými se může zacházet jako s hadrem, vždyť jim to přeci nevadí. Proč se k nim chovat slušně, vždyť jediné, o co jim jde, jsou peníze.
Pokud jste černý, nemáte nárok na nic. Nemůžete se bránit, není komu si stěžovat. Nemůžete projevit říct svůj názor, protože už nikdy nenajdete práci. A ani pokud jste bílý a nelíbí se vám, jak se s černochy zachází, jediné co můžete udělat, je chovat se k nim slušně. Pokud dáte najevo svůj nesouhlas, společnost vás vyčlení.
Tak trochu mi to připomíná boj za svobodu zvířat v dnešní době a diskuze s některými pojídači masa mi připadají stejně hloupé jako diskuze ve filmu na téma rovnoprávnost černých.
Nejsem zrovna filmový typ, raději si čtu, ale tohle rozhodně stojí za vidění. Námět, zpracování i obsazení mají u mě za jedna.